Břečťan popínavý - brečtan popínavý - Hedera helix
Autor: Ing. Jitka Jiříková
Tato u nás snad nejznámější popínavá liána je stálezelenou plazící se dřevinou. Břečťan je domácí v celé Evropě, divoce se vyskytuje v listnatých lesích, v křovinách, na skálách a starých zdech....Jeho nejoblíbenějšími společníky z lesních stromů jsou buky a duby. Ovšem Hedera jako taková není vybíravá rostlina a "leze" po všem, co má v dosahu. Nejdříve se plazí po zemi a může se díky tomu používat jako stálezelená půdopokryvná rostlina, ale jakmile má možnost šplhání po čemkoliv, okamžitě jí využije, aby se dostala co nejvýše a mohla na slunci nejlépe v koruně nějakého stromu kvést. Tato liána dorůstá průměrně 20 metrů výšky. Rostlina má listy dvojího typu. Na sterilních výhonech jsou střídavé, tmavě zelené, kožovité, 3 až 5 laločné s bílou žilnatinou. Na fertilních - kvetoucích výhonech jsou listy vejčité až kopinaté s delší špičkou. Květy jsou nenápadné, zelenožluté, sestavené do okolíků. Kvetení probíhá až v září a říjnu a až u starších jedinců. Některé zdroje uvádí, že dospělý jedinci kvetou poprvé ve stáří přibližně 70 let. Rostlina s dospíváním nikam nespěchá, protože se dokáže průměrně dožít 500 let. Plody jsou modročerné bobule obsahující 3 až 7 semen a dozrávají v následujícím roce. Tato dřevina disponuje ještě jednou zajímavostí a to jsou vzdušné příčepivé kořeny. Tyto kořeny umožňují rostlině lezení po hrubších i když téměř kolmých předmětech. Zaklíní se jimi ve spárách cihlových zdí, v prasklinách borky stromů a pevně se "ukotví" na místě.
Na tuto rostlinu běžně na pastvině nenarazíte. Ale můžete se s ní dostat do kontaktu pokud budete vypásat světlejší listnaté lesíky či staré zahrady a parky, zejména máte-li možnost pozemku u nějakého malého vesnického zámečku. Likvidace této dřeviny je prakticky téměř nemožná, protože strhání houževnatého břečťanu, který se drží "zuby - nehty" (příčepivými kořeny) v několika metrové výšce na stromu, je nad lidské síly. Přerušením hlavního kmínku mezi kořeny rostliny a kmenem stromu, sloupem, zdí či prostě objektem po kterém "leze" sice nadzemní část "zabije", leč drží na stromě pořád dost dobře a jde obtížně strhat. Kořeny by se musely vykopat. Vzhledem k tomu, že břečťan se šíří i zakořeňováním plazících se větviček, je pravděpodobné, že nějakou někde při strhávání rostliny ze země přehlédneme. Herbicidy nejsou na dřevinu až tak účinné jako u bylin. Naštěstí tato rostlina byť jedovatá je, není smrtelně jedovatá. Nejjedovatější části rostliny jsou plody. Jsou určitá zvířata, která jsou schopná si bez větších následků dokonce na břečťanu i pochutnat. Tedy pokud je zima se sněhovou pokrývkou, lákají stálezelené listy rostliny například kozy, důkazem je likvidátorka Jiřinka, která byla načapána přímo při činu. Není ovšem vhodné zvířata nechat na rostlině pást, protože větší množství už může mít neblahé následky na zdravotní stav zvířat. Požití plodů může vyvolat úporné průjmy zejména u lidí, ale například pro ptáky jsou bobule nejedovaté. Jedovatá je v podstatě celá rostlina, pro léčivé účely se sbírá list. Tato liána obsahuje hederosaponiny, glykosidy, třísloviny, alkaloid emetin, inosit, flavonoidy a další jedovaté látky. Její nadměrné požití a u plodů stačí i málo, způsobuje žaludeční nevolnosti a problémy. Drsné chloupky na nejmladších větvičkách můžou vyvolat alergické reakce u citlivých jedinců při kontaktu s bezchlupou pokožkou.
Zahradnické využití břečťanu - rostlina preferuje polostinné až stinné stanoviště a vlhčí, propustné, humózní půdy. Vysazujte rostliny ke zdím, stěnám, sloupům, ale pokud možno ne k živým zejména mladým stromům. Tato liána má sice jiný způsob lezectví, neovíjí se třeba jako vistárie, která strom "uškrtí" jako anakonda, ale břečťan přeroste pomaleji rostoucí stromy, zejména jehličnany, sebere jim světlo a strom postupně strádá, až ho zahubí. Na mrtvém, suchém stromě je však zajímavou dekorací.
