Cephalotus follicularis - láčkovice australská
Autor: Ing. Jitka Jiříková
Prostřednictvím jednoho exempláře tohoto vzácného druhu v mém vlastnictví bych si dovolila vás seznámit s jednou zajímavou botanickou kuriozitou. Tato rostlina se řadí mezi masožravé a je jediným druhem v čeledi Cephalotaceae - láčkovicovité. Je příbuznou rostlinám z řádů Saxifragales, což jsou česky lomikamenovité, které už většina z nás zná, protože jsou běžnými skalničkami v českých zemích.
Jedná se o endemit (druh vyskytující se pouze na jediném místě na Zemi), který se vyskytuje v jihozápadní Austrálii v malém areálu poblíž města Albany. V přírodě se láčkovice vysoce specializovala na lov hmyzu, nejčastěji loví mravence. Biotop této rostliny je nevysychavé rašeliniště, které je blízko mořského pobřeží (cca do 16 km), takže potřebuje mírné přímořské klima, kde zimní teploty prakticky neklesají pod 0°C. Rovněž letní výkyvy, kdy teploty přesahují 37°C velmi špatně rostlina snáší. Láčkovice je díky tomu většinou rostlinou polostínu. Vzhledem k tomu, že rostlina si vybrala za stanoviště rašeliniště, bažiny, slatě, blata či jakkoliv těmto zamokřeným územím v nářečí říkáme, jsou pro ní velmi důležité silné noční mlhy, které se zde drží a dosycují pletiva této rostliny, která přes den s nižší vzdušnou vlhkostí spíše mírně zavadají. Půda v těchto ekotypech je kyselá, rašelinného typu s pH mezi 4 až 5. Podložím je bílý křemičitý písek, kterým vzlíná dešťová voda.
Rostlina má květenství složené z drobnějších bílých šestičetných kvítků s šesti semeníky a dvanácti tyčinkami. Plodem jsou jednosemenné měchýřky. Rostlina má v podzemí krátký oddenek s malým kořenovým systémem. Z něj k povrchu vyrůstají krátké lodyhy, které jsou nad substrátem zakončeny růžicí listů. Typy listů jsou dvojí. Jedny normální kopisťové, druhé jsou modifikované v lovící náčiní - láčky. Tyto láčky nazývané též pasti jsou vakovitého tvaru a mají víčko. Ve stínu tvoří rostlina láčky větší a zelené, při oslunění tvoří láčky drobné a z ozářené strany jsou červené. Láčka tedy vypadá jako vak řapíkem připojený k rostlině. Ze předu má chlupatou lištu a z boku dvě šikmé lišty. Hrdlo láčky tvoří vroubkovaný prstenec, jehož vroubkování je hladké a kluzké. Vevnitř v láčce toto vroubkování je zakončeno zubem, který tvoří nepřekonatelnou překážku pro hmyz, chtějící uniknout z láčky. Víčko je umístěné nad hrdlem láčky a je přirostlé k láčce v místě co řapík. Má průhledná okénka, zelenobílou až červenobílou barvu a ve předu malý výkrojek. Okénka neboli fenestrace mystifikují některé druhy hmyzu v pokusu o únik z pasti. Pokud chtějí kolmým letem vylétnout z láčky a myslí si, že nad sebou mají otevřený prostor, narazí do průhledného okénka, které je srazí zpět do láčky. Ve spodní části láčky je trávicí tekutina, kterou produkují některé buňky ve stěně láčky. Přesný způsob vylučování a vstřebávání trávicí tekutiny zatím ještě nebyl objasněn. Bohužel jako u všech masožravých rostlin není trávicí tekutina dostatečně silná, aby kořist okamžitě zabila, takže hmyz umírá utonutím v tekutině nebo vysílením při marných pokusech o útěk, hlady a pomalým trávením v podstatě "za živa", pokud se hmyz neutopí rovnou. Je to nehezká smrt, trvající i pár dní....
Množení rostliny se v našich podmínkách omezuje na vegetativní tzn. dělení trsů starších exemplářů, případně řízkováním z oddenků či listů a nebo přes meristémy v laboratorních kulturách in vitro. V přírodě je rostlina cizosprašná a kvete přes léto, což znamená mít dva nepříbuzné exempláře kvetoucí ve stejnou dobu a pokud možno v našem létě, protože v zimě máme příliš krátký den a málo světla.
Pěstování v bytě. Vzhledem k tomu že nedisponuji skleníkem ani jiným kultivačním prostorem, nezbývalo mi než "ukecat cefíka" na podmínky jednoho mého pokojového parapetu. Vzhledem k nesnášenlivosti k prudkému slunci jsem zvolila meziokenní parapet na východní stranu, kde slunko svítí pouze v dopoledních hodinách, kdy nemá takovou sílu. Ke zvýšení vlhkosti jsem využila plastový kyblíček od kysaného zelí (samozřejmě vymytý), na jehož dno jsem dala vrstvičku bílého křemičitého akvarijního písku. Do této ubikace jsem vložila květináč s rostlinou. Vrstvičku na dně kyblíčku udržuji vždy vlhkou zálivkou dešťovou vodou, v zimě rozpouštím sníh a získanou vodu nechám ohřát na pokojovou teplotu. Okenní parapet sdílí ještě se dvěma obyvatelkami stolových hor z Venezuely tzv. tepui. Jsou to mé dvě Heliamphory - kříženka zvaná Heduš a botanický druh Heliamphora minor. Toto mezinárodní osazenstvo má stejné teplotní a světelné nároky, takže si tato trojice vytvořila v meziokenním prostoru vlastní mikroklima, které si ve třech "tvorech" snáze udržují . Malé "stádečko" má vlastní minimomaximální teploměr, na kterém kontroluji teploty, které se musí pohybovat nad nulou a nejlépe jen do 20 až 25 °C, což špatně doléhající okno dokáže zajistit. Vhodným substrátem je rašelina namíchaná z jedné třetiny s drobným křemičitým akvarijním pískem pro zvýšení propustnosti. Rostlinu lze získat zakoupením od pěstitelů masožravých rostlin.
Nutno podotknout, že všechny exempláře chovám v ryze vegetariánském režimu, tudíž pro ně nelovím a nepřikrmuji - hmyz je jen přilepšením, ale obejdou se bez něj. V domácím prostředí totiž dochází snadno k překrmení rostlin a úhynu láček a typickému zápachu "mrtvolek". Heliamphory za příznivých podmínek někdy přes sezónu "pouštím" na balkon, kde jsou chráněné stínem větších masožravých sarracenií, leč se pak přežírají zejména mravenci a musí se jim občas část úlovku odebrat, aby nedošlo ke zdravotním komplikacím.
Cephalotus follicularis ve svém kyblíčku na okně.
Cephalotus follicularis ve společnosti Heduš a Heliamphory minor