Heduš aneb Heliamphora speciosa

Autor: Ing. Jitka Jiříková

Každý z nás, ať je kytkomil či ne a má ve své péči nějaké ty zelené spoluobyvatele naší planety, mívá mezi svými svěřenci nějakou tu nejoblíbenější rostlinu, ke které, byť si to třeba neuvědomuje a nebo nechce přiznat, více tíhne. Tak jsem se rozhodla, že vám jednu ze svých zelených pets představím.

Říkám ji Heduš (ano - po Heleně Růžičkové z Homolkových) a také proto, že je rodem Heliamphora, což začíná na stejnou slabiku. Heliamphory jsou velmi vzácné rostliny pocházející ze stolových hor na hranicích Venezuely. Stolové hory jsou dodnes téměř neprobádané hory, na něž umístil sir Arthur Conan Doyle svůj román Ztracený svět. Jeho filmové zpracování viděl snad téměř každý. Abych uvedla fakta na pravou míru, musím konstatovat, že dinosauři jakýchkoliv barev a velikostí tam skutečně neběhají. Zatím největším zvířetem objeveným na stolové hoře byla pěkně obrovská stonožka, ale jen něco kolem 10 cm, což na stonožku je slušná velikost, ale nic co by člověka honilo, lovilo či jinak ohrožovalo. Přesto jsou tyto hory svým způsobem ztraceným světem. Tyčí se z mírně zvlněné Gran Sabany do výšky 1 500 až 2 000 metrů nad mořem. Vznikly v prekambrickým období, tudíž ještě před vznikem života na Zemi. Kromě svého zajímavého původu jsou ještě atypické tím, že nemají vrchol. Jsou nahoře zarovnané na rovnou planinu a mají prakticky kolmé stěny, proto připomínají stůl. Nepřístupnost těchto tepui, jak je nazývají místní Indiáni a to, že vrcholky hor jsou neustále v mlžném oparu, zavdalo vzniku spoustě legend a pověr. První stolová hora byla atakována teprve v 19. století a tehdy byl popsán a přinesen první druh tohoto rodu. V současné době za příznivých meteorologických podmínek jsou vědecké týmy na hory přiváženy vrtulníky, ale smí se pohybovat jen velmi opatrně a za velmi přísných pravidel. To aby se zamezilo drancování a ničení. Každá hora je unikátní a rostliny a zvířata jsou endemity dosti často vázanými na specifické podmínky jen jedné či několika málo konkrétních tepui z necelé stovky těchto zajímavých útvarů. Rostlinstvo těchto ekosystémů je velmi podivné a ještě zvláštnější než třeba flóra Austrálie. A z těchto podmínek pochází předkové mé Heduš.

Heliamphory jsou masožravé rostliny velmi jemných mravů. Jako téměř všechny rostliny obsahují chlorofyl, takže fotosyntetizují a žijí autotrofně. Jenže obývají holá prekambrická skaliska, která jsou erodovaná a téměř bez půdy a nejen ze vzduchu, světla a srážek, zejména ve formě mlh, lze žít. Nedostatek živin v tomto téměř hydroponickém prostředí dokázaly tyto rostliny vyřešit po svém. Aby měly "sílu" k růstu, musely si opatřit kus "masa". Své listy postupem času přetvořily na gravitační pasti. V podstatě vznikla široká trubička. Tento váleček či trubička se nazývá láčkou a má na své adaxiální straně dvě ochlupacené lišty, které po tělu láčky vedou ke kořenům a vytváří tím jakýsi okap, který odvádí přebytečnou tekutinu z láček, jsou-li ty třeba deštěm přeplněny. Na horním okraji láčky je tzv. "víčko". Malý výrůstek, který slouží k nalákání "hlavního jídla dne". Obsahuje totiž nektaria produkující sladkou šťávu, která zaujme hmyz, jenž má být obětí. Vnitřní stavbu láčky proběhneme jen zhruba. Podstatné je to, že uvnitř horní části jsou dlouhé tvrdé chlupy, které znemožňují hmyzu lézt láčkou vzhůru, v prostřední části láčky je absolutně hladká klouzavá stěna a spodní opět vybavena chloupky s různými pokožkovými buňkami a tekutinou. Je zajímavé, že Heliamphory samy o sobě zřejmě nevypouští na rozdíl od jiných masožravých rostlin do láček trávicí tekutiny. Na "špinavou práci" si najímají pomocníky. Spokojí se s tím, že kořist spadne do láčky, není schopná se vyškrábat ven a pak se vyčerpaná utopí v tekutině. Rozklad zajistí bakterie, které za specifických podmínek stolových hor (celoroční neměnná teplota cca 8 -15 °C a obrovská vzdušná vlhkost) rozkládají tělo hmyzu pomaleji než kdekoliv jinde v teplejších podmínkách. Déšť pak zvedne hladinu tekutiny v láčce a ta obohacená o živiny se přelije do žlabu z obrvených lišt a teče přímo ke kořenům. Inu šikovně si to zařídily....

Květy těchto rostlin rostou v málopočetných květenstvích, jsou bělavé se třemi až čtyřmi plodolisty. Pokud dojde k opylení, zezelenají , při správném osvětlení dokonce zrůžoví. V tobolce dozrají diskovitá semínka. Heliamphory mají další zvláštnost na rozdíl od jiných rostlin. Mají "děti" vypadající jinak než dospělci. Dětem se říká juvenilní rostliny a ty mají jiný typ láček, takže je lze na první pohled odlišit od dospělé tzv. adultní rostliny. Juvenilní rostliny nemohou kvést, jsou to prostě "jen děti".

Vzhledem k velice zajímavému životu těchto zvláštních rostlin, který stále není plně prozkoumán, zajisté každý pochopí tu touhu mít něco takového doma a zkusit si je pěstovat. Jenže jsem narazila jako většina nadšenců na velmi malou dostupnost tohoto rodu a jeho velkou náročnost na pěstování v našich podmínkách. Přátelé z okruhu masožravkářů si mezi sebou předávali zkušenosti, které mne doslova šokovaly jakožto začátečníka. Za prvé dospělá rostlina se pohybovala v rámci několika tisíc korun podle vzácnosti (to už by člověk mohl mít pomalu dalšího koně). Prakticky je držely jen botanické zahrady, pár specializovaných zahradnických firem a několik nadšenců a kutilů, kteří je získali ze známosti. Rostliny potřebovaly 12 hodinovou délku světla - stolové hory jsou v tropech, teplotu, která nikdy nesměla klesnout pod nulu, no spíše pod 5 °C a zase nikdy nesměla vylézt nad 18°C, to se už začínaly rostliny přehřívat. Zároveň potřebovaly téměř 100% vzdušnou vlhkost, ale pohyblivý vzduch, aby rostliny neplesnivěly, na tepui je vítr..... Co s tím. Šikulové to vyřešili akvárii s časovými spínači pro zářivky a instalací velmi jemných mlhovačů a větráčků ze starých počítačů, které hýbaly vzduchem v nádobě a senzory, které sledovaly teplotu. I tak měli často ztráty rostlin. To přeci není možné v normálním prostředí rodinného domku zajistit. Jen té elektřiny.... Přemýšlela jsem nad tím. Věděla jsem, že rostliny jsou už při koupi nad finanční možnosti, které jsem ochotná vydat, natož je upěstovat. Nedokážu jim zajistit ty správné podmínky. Ale pokrok šel kupředu. Rostliny se v přírodě až na výjimky nesmějí sbírat, jsou přísně chráněné, takže se přinesené kusy začaly ve velkém množit meristémovými metodami. Postupně cena rostlin poklesla.

Já se poprvé k Heliamphorám dostala v roce 2005, kdy naše republika byla hostitelskou zemí celosvětové masožravkové výstavy a burzy. Jako jeden z členů pořádajícího spolku jsem měla možnost z první ruky se setkat s pěstiteli z různých zemí a hle - někteří přijeli i s Heliamphorami a měli jich, že by je mohli přehazovat vidlemi. Ceny juvenilních rostlin se pohybovali řádově jen ve stokorunách. Věděla jsem, že teď nebo nikdy, na výstavu jsem si dlouho šetřila a tak jsem s kamarády zkusila vybrat šest juvenilních rostlin různých druhů a křížení, co jsme si mysleli, že by mohli snést neprofesionální podmínky mého pěstování. Doma dostaly vlastní akvárium, vlastní teploměr a umístění poblíž východního okna, aby měly dost nepřímého světla a nepřehřívaly se. Samozřejmě jsem se zásobila barely dešťové vody, protože tyto rostliny jsou vybíravé na to, co pijí. Chtějí jen destilovanou či dešťovou vodu. Kohoutkovice jim nevyhovuje chlorováním a tvrdostí, takže by se v nouzi měla upravovat aspoň dlouhodobým odstátím či převařením a trochu okyselením.... Víc jsem nebyla schopná nabídnout. V zimě jsem postupně o rostlinky přišla, nevyhovovala jim vyšší pokojová teplota a krátký den. To mě zlomilo, musela jsem uznat, že prostě na Heliamphoru nemám. Během následující výstavy jsem si všimla dospělé rostliny Heliamphory, která byla na prodej za velmi příznivý peníz. Dokonce kvetla. Mé špatné zkušenosti s juvenilními rostlinami, o kterých jsem si myslela, že jsou přizpůsobivější než dospělci a tudíž je mohu snáz domestikovat a přesvědčit, že i když jim nebudu podstrojovat, bude jim u mě stejně dobře, zamezily koupi. Ale poinformovala jsem se, co je zač. Byla to rostlina, kterou získal jeden z profesorů Přírodovědecké fakulty UK před cca 20 lety od Holanďanů. Tvrdili, že je to "čistokrevná" Heliamphora nutans, leč on sám poznal, že má z nutans tak maximálně 20 % genotypu, zkrátka hezky česky řečeno je to "podvraťák" pod heslem "zdrav všechny, nevíš kdo je tvůj otec...." To byl důvod, proč tuto rostlinu dával tak lacino. Rostla volně ve skleníku, kde se do ní část dne i opíralo slunko. Žádné větrání, žádné extra obletování . Má touha ve mě opět zahlodala a jelikož to byl "známý", za pár let jsem vyškemrala za cenu, která mne rozhodně nezruinovala, krásný exemplář s poupětem. A tak se ke mně dostala Heduš.

Získala vnitřní parapet mého východního okna, kde odkvetla a byla nádherná. Rosila jsem, abych nahradila mlhu. Na zimu se jí ovšem přestalo dařit. Přišla postupně o všechny láčky a já už nad ní pomalu brečela. Přisvětlování jsem měla díky rodinnému rozpočtu zakázáno. Ne, Heliamphoru už nikdy..... jenže květenství přetrvávalo. Zezelenalo, takže částečně asimilovalo za ztracené láčky. Chtěla jsem jí vyhodit až bude totálně mrtvá. Na jaře vyrazily nesměle nové láčky a rostlina obrostla. Sama se zachránila. Byla jsem šťastný majitel "pokojové" Heliamphory. Jako jedna z mála jsem jí dokázala upěstovat, přežila zimu! A Heduš sílila a krásněla a já se chodila denně kochat. Už jsem nikdy nerosila. Čert vem ty mlžné stolové hory, Ládví tepui je prostě hora s aridním klimatem a kdo chce přežít, musí se přizpůsobit. Pak opět přišel hup, který Heduš zvládla ovšem bravurně. Předělával se v létě pokoj a musela s jinými masožravkami ven. Měla jsem o ní velkou starost a tak jsem jí pár týdnů před přesunem vynášela na pár hodin ven na balkon, aby si zvykla. Obestavila jsem jí většími Sarraceniemi, aby ji přistínily. Pobyt venku zvládala dobře, žádné vadnutí, naučila jsem jí být venku i přes noc. Dá se říci, že zabrala na 24/7. Když jsem viděla, jak se jí kupodivu daří, nechala jsem jí zbytek sezóny venku, dokud noční teploty neatakovaly nulu a pak chodila (byla nošena ven) jen přes den, dokud to teploty umožňovaly. Přitom minimomaximální teploměr ukazoval v létě na onom balkonu i teploty přes 30°C.....Ovšem nebyla by to Heduš, aby nevymyslela nějaký problém. U nás se Heliamphory považují všeobecně za celkem mizerné lovce a nedoporučuje se je krmit, protože v našich podmínkách rozklad úlovku probíhá velmi rychle a rostlina nestíhá látky deštěm vyplavit, zředit a vstřebat a tudíž láčky zahnívají. Kdo řekl, že je Heliamphora špatný lovec? Kdo? Na jakém základě? Měla jsem pár krušných dní za slunečného babího léta, kdy se Heduš "přežrala"..... Pokud ulovila vinnou mušku nebo malého pavoučka, nechala jsem jí ho. Říkala jsem si, žiješ teď venku, děláš jen to co je ti přirozené, nemělo by ti to snad ublížit. Občas jsem láčku s kořistí naplnila zálivkovou dešťovkou, čímž jsem ji "uměle" propláchla. Na stolových horách ovšem nejsou drzí mravenci, kteří mají tendenci migrovat za určitých podmínek do obytných domů. Místo domů však mířili do láček Heduš. Chytila jich stovky, možná tisíce a láčky začínaly mít nevzhledné nekrotické skvrny z přežrání. Vytahovala jsem z láček pinzetou kvanta mravenců, proplachovala je dešťovkou a slibovala "nenažrané kytce", že jí láčky ze shora ucpu smotky vaty jako to dělají pěstitelé výstavních exemplářů, aby zamezily poškození láček před výstavami. Ale jsem proti týrání všeho živého. Několik dní po pilném lovení a mnou odebírání mravenců jsme účinně vylikvidovali mravence lépe než chemický postřik. Poškozené láčky sice postupně odumřely, ale byly nahrazené novými a na zimu se mi Heduš odvděčila dvěma stvoly květů. Tehdy tedy padlo i pravidlo o lovu. Na zimu jsem umístila Heduš do meziokenního prostoru a otevřené vnitřní okno do místnosti zajišťuje to, že teplota neklesá ani za mrazů pod nulu. Heduš v meziokením prostoru přestala laborovat s odhazováním láček na zimu a smířila se s kratším dnem. Nakonec jsme pokořili i délku slunečného svitu pod 12 hodin. To mi pozvedlo sebevědomí a pořídila jsem na další výstavě své helimfoře kamarádku. Vyhlédla jsem si levnou Heliamphoru minor holandské produkce a zkusila jí stejně jako Heduš proškolit na své podmínky. Po té co "minorka" zjistila, že lépe již bylo, si nakonec dala říct a dělá Heduš společnost už cca tři roky. Od té doby Heliamphory spolu s Cephalotusem okupují tento východní meziokenní parapet bez rosení, přisvětlování, s teplotními výkyvy 0 až 30 °C (někdy i více) a pravda v téměř vegetariánském režimu. Z důvodu oprav domu nebyly letos Heliamphory vypuštěny ven, takže nedošlo k překrmení a tudíž nekvetou. Zdá se, že "kus masa" má možná pro zdárné a lepší generativní rozmnožování těchto rostlin přeci jen význam i když dokáží přežívat zcela vegetariánsky jen s produkty fotosyntézy. Zatím jsme tedy s Heduš v soužití cca 6 let a doufám, že vydrží ještě rozdávat radost hodně dlouho. A proto ať žijí rostlinní "podvraťáci"!