Ficaria verna - orsej jarní - blýskáč cibuľkonosný

Autor: Ing. Jitka Jiříková

Tato roztomilá titěrná žlutá kytička jež je evropským druhem a druhotně kolonizovala též Severní Ameriku, pochází z námi dobře známé čeledě Ranunuculaceae - pryskyřníkovité. Je trvalkou vyskytující se běžně od nížin až do podhůří ve světlých listnatých lesích, vlhkých loukách, křovinách, ale i v trávnících parků, miluje mokřiny, břehy potoků atd. Je vyznavačem spíše polostinného stanoviště s vlhkým a dostatečně propustným substrátem. Drobné, zelené, lysé lístky mají srdčitě vejčitý až okrouhle ledvinovitý tvar. Květy jsou žluté a lesklé. Plodem bývají nažky. Rostlinka je celkově vysoká do 15 cm, výjimečně vyšší. Má kořenové hlízky a v paždí listů na lodyhách kořeňující pacibulky jimiž se dokáže vegetativně rozmnožovat. Vykvétá v březnu až květnu. Má tendenci po odkvětu postupně zatáhnout. Pokud je dlouhý teplý podzim, může to někdy rostlinku zmást a občas se stane, že znova vyraší a někdy i odkvete.

Tato křehká květina je známá pro svůj jed protoanemonin. Dále obsahuje saponiny, vit. C, kyselinu palmitovou a v kořenech enzym ureázu. Rostlina při kontaktu s pokožkou může vyvolávat svědění a puchýře, po požití způsobuje záněty zažívacího traktu ústy počínaje přes žaludek a střeva konče. Jako symptomy se dostavuje zvracení, bolesti žaludku, dráždění ledvin. V obzvlášť těžkých případech otrav vyvolává závratě, ztrátu vědomí, křeče až zástavu dechu. Postižený jedinec musí být lékařsky ošetřen a jako první pomoc po požití je vhodné vyvolat zvracení.

V některých zemích bylo dříve zvykem na jaře dělat z listů orsejí saláty, které obsahovaly velké množství vitaminu C, leč musely být připravovány z listů nenakvétajících rostlin. Nakvetlé rostliny totiž již obsahují protoanemonin, jenž je nejjedovatější látkou, kterou orsej obsahuje. Původní obyvatelé Alp a Pyrenejí používali orseje jako zdroje šťáv pro šípový jed.

O této rostlince lze říci, že vrcholem jedovatosti se stává až v období kvetení, proto v tomto období je vhodné se jí skutečně vyhýbat. Ale vzhledem k tomu, že koncem května zatahuje a až do příštího roku přežívá v kořenových hlízkách či semenech, lze v pozdějším období na pozemcích obydlených touto kytičkou celkem bezpečně pást či sušit seno. Jako většina rostlin není přítelkyní velkého sešlapu a proto povětšinou na trvalých pastvinách postupně mizí. Pro nahořklou chuť jí pasoucí se zvířata stejně většinou ignorují a nemá ráda hnojení. Není chráněnou rostlinou.