Dvanáct znaků racionality: zvědavost, oproštění, osvícení, stálost, argument, empirismus, jednoduchost, pokora, smysl pro dokonalost, přesnost, odbornost a touha po naplnění.
Na Kobylce 12      Patronka Vandy      Radnice      Kontakt      Admin    Home     Login

Tam, kde všechno začíná i končí...

Autor: Ing. Jitka Jiříková
Nadpis článku tentokrát neoznačuje ani esoterické jevy, ani filosofické rozjímání, ba ani není povídkou z oboru sci-fi. Věc, která vlastně ani není věcí a o které se teď budeme bavit, je základem živé hmoty ať přímo či zprostředkovaně. Dá se bez nadsázky říct, že je největším bohatstvím, kterého si zároveň mnozí notně neváží, ale pro které už bylo hodně válek a krveprolití. Protože, kdo vlastní půdu, pokud vůbec lze něco takového vlastnit, má o proti ostatním jednu obrovskou výhodu a to je zajištění přežití jeho rodu. O tuto "věc" nebojují mezi sebou jen úzkonosé opice, zvané Homo sapiens, které koneckonců válčí kvůli každé prkotině, ale na tuto věc si dává nárok i spousta dalších živočichů. Už víte o čem to dnes bude? Ne? Tak poslední nápověda. "Prach jsi a v prach se obrátíš..." Teď už snad každý ví, že řeč bude o fenoménu zvaném Půda.

Půda není mrtvá hmota, je živá. Je ekosystémem stejně jako les, moře, louka. Přičemž nejen že je samostatný ekosystém, ale je zároveň článkem v dalších ekosystémech a má několik funkcí. V podstatě umožňuje život na naší planetě. Za prvé je médiem, ve kterém koření rostliny a poskytuje jim výživu a tím vlastně nepřímo zajišťuje část kyslíku pro dýchání (část poskytují i mořské řasy v planktonu). Zároveň tyto rostliny jsou potravou pro býložravce a nepřímo pro masožravce, kteří sežerou ty býložravé. Kromě toho má neskromnou úlohu v zadržování vody, protože je to právě schopnost sorbce půdy, která ve spolupráci s rostlinami rozhoduje o záplavách či suchu dané lokality. Pro naše účely postačí, když si budeme pamatovat, že my lidé máme z půdy přímý užitek v tom, že nám poskytuje jídlo. Proto ty války o dobrou, kvalitní půdu, v případě zvířat o dostatečně velká teritoria, která jsou schopná uživit celé tlupy, kmeny, národy či stáda čehokoliv. Ale jelikož půda je živá, jak jsem již nadnesla, má své vlastní potřeby jako každý dobře fungující živý organismus a abychom ji udrželi v dobré formě a vynikající úrodnosti, musíme se o ní také dobře starat. Nejen z ní jen brát, ale i zpětně vracet a dávat, aby mohla regenerovat a udržela si své úžasné schopnosti a stále nám mohla dávat jídlo, bez kterého se neobejdeme.

Již první pravěcí zemědělci si brzy všimli, že po pár letech pěstování rostlin úrodnost půdy klesá. Jim ještě nevadil tento problém, protože lidí bylo málo, půdy hodně, stačilo se zvednout a pošoupnout se o pár kilometrů dál, kde znovu vypálili les a založili nová políčka. Postupně s nárůstem populace však začaly být zdroje půdy omezenější a toto "šeredění" se vzácným pokladem se přestalo vyplácet a stálo životy mnoha lidí v půtkách o novou půdu. Tehdy lidé pochopili, že tudy už cesta nepovede, ale že musí zůstat na místě, zabrat sice co nejvíce půdy, leč se snažit udržet její vysokou výkonnost nějakým fíglem. I vymysleli časem postupně trojpolné hospodářství. Přes různá přechodná období docílili lidé zemědělského systému, kdy první pole dávalo úrodu prvním rokem, druhé pole rodilo už dva roky za sebou a třetí pole byl úhor, který byl zelený a často i využívaný k pastvě. V tomto sytému se to pak posouvalo. Úhor se stal novým políčkem prvním rokem plodícím, políčko prvním rokem plodící šlo do druhého roku a dvouleté plodící se stalo úhorem. Takhle se políčka střídala a o úhor bylo pečlivé postaráno a byl hnojen (samozřejmě statkovými hnojivy z chovu zvířat) a díky tomu stačil úhor tak rychle regenerovat, protože v předchozích obdobích byl úhor bez hnojení podle druhu půdy a její úrodnosti necháván 3 až 10 let ležet ladem bez využití, či jen zatravněn a aspoň spásán. Trojpolné hospodářství obrovsky zvýšilo efektivitu využívání půdy a zavedlo jednu velkou převratnou věc a to hnojení. Lidé si uvědomili, že když rostliny půdu vysílí, je třeba jí dodat živiny nějak zpět, aby ji mohli v mnohem kratším intervalu znovu využít k pěstování rostlin. Na našem území tento způsob zemědělství dosáhl největšího rozmachu v 16. až 17. století, kdy dosáhl vrcholu a maximální výnosnosti, že ani další dvě následující století tento vrchol nepřekročily. Po skončení třicetileté války a vyhlazení pěkné části obyvatelstva, postupně opět nastal babyboom a trojpolné hospodářství přestávalo svou produkcí stíhat krýt potřeby obyvatel. Mezitím v Anglii v Norfolském hrabství vznikl osevní postup, který umožňoval střídavé zemědělské využívání půdy bez nutnosti úhoru a tento převratný vynález se v podstatě s různými variacemi dochoval dodnes a je "moderním" způsobem zemědělství. Tento ještě efektivnější způsob využívání půdy, ale bez jakékoliv možnosti jí dát pauzu k odpočinku, si vynutil samozřejmě náročnější údržbu půdy v dobrém stavu. Osevní postup byl v podstatě založen na pozorování, že rostlinná společenstva jsou vždy druhově bohatá, nikdy monokulturní. To navedlo tyto novátorské zemědělce k překvapivé myšlence nemíchat sice plodiny během výsadby, ale střídat je za sebou po rokách a tím udržovat úrodnost půdy. Vhodný osevní postup byl tehdy následující: 1. rok okopaniny (řepa, brambory), 2. rok jařiny (jarní obiloviny), 3. rok jeteloviny, 4. rok ozimé obiloviny a pořád do kolečka. Fungovalo to, i když důvody proč, už lidem v tehdejší době nebylo tolik zřejmé. Jednoduché vysvětlení, že každá plodina má jiné nároky a čerpá z půdy jiné živiny a některé jako například jeteloviny jsou dokonce pomocí symbiotických bakterií schopny fixovat vzdušný dusík do půdy a tudíž stačí vhodně za sebou plodiny poskládat, pro ně bylo revoluční. Větší rozšíření tohoto způsobu hospodaření na našem území bylo zaznamenáno až v průběhu 19. století. I tento způsob zemědělství počítá s přihnojováním půdy po sklizních některých plodin a proto byl na hospodářstvích kladen velký zřetel na skloubení rostlinné a živočišné výroby ve smyslu výroby kvalitního hnoje, který vracel půdě odčerpané živiny a obnovoval obsah humusu. S modernizací zemědělství přišlo ke zvýšení efektivity ještě využití průmyslových hnojiv, vápnění, melioračních úprav a dalších inovací. Přesto, že v dnešní přetechnizované době máme k dispozici nepřeberné množství osevních postupů, novinek ve zpracování půdy, hnojení a další chemizace zdá se, že vrchol norfolského osevního postupu nás už míjí a pomalu nastává pád z výnosových výšin, půda je vyčerpaná, stává se neúrodnou, někdy naopak zasolenou velkým množstvím umělých hnojiv, ale výnosy klesají či stagnují, byť genetika ve šlechtění jde neustále kupředu a prosazují se odrůdy, které dokážou z mála udělat moc. Co se tedy děje? Proč? Až doposud šlo všechno přeci tak hladce?

Nejdřív si vysvětlíme, co všechno obsahuje půda. Skládá se z živé a neživé části. Neživou část samozřejmě tvoří mateční hornina, jejíž erozí postupně půda vznikla. Dále obsahuje půdní vzduch v části půdních kapilár a v části těchto kapilár je obsažena voda, přesněji řečeno půdní roztok tvořený vodou a rozpuštěnými látkami v ní. Humus je sice složka neživá, ale je produkovaná živými organismy, které v půdě žijí a rozkladem mrtvých těl rostlin i zvířat tento "materiál" vyrábí. Obsah humusu hraje v úrodnosti půdy obrovskou roli. Dodává ji vzdušnost a strukturu a zároveň je onou částí půdy, která je schopná fixovat a uvolňovat živiny a částečně i vodu rostlinám. Živá část půdy je tvořená, jak už bylo řečeno, živými organismy. Aby jste si nemysleli, není to jen pár druhů, které půdu obývají a působí na ní ... Jedná se o celá společenstva. Rostlinstvo, které svými kořeny provrtává půdu, vypouští do ní kořenové exudáty, zároveň si bere vodu a živiny a ještě v malé míře růstem kořenů promíchává jednotlivé složky v půdním profilu je svým působením jasné. Dalšími obyvateli tohoto ekosystému jsou houby, které dost často i symbiotizují a spolupracují s různými rostlinami. Kupříkladu i obyčejné křemenáče svým podhoubím protkávají mnoho čtverečních metrů půdy, sítí svých vláken - hyf zajišťují obrovskou sběrnou plochu vody a živin pro svého symbionta osiku, od kterého výměnou získávají něco z jeho finálních produktů fotosyntézy, protože houby nemají chlorophyl a tudíž si musí potřebné látky opatřit výměnným ochodem s těmi, co chlorophyl mají. Půdní bakterie jsou samozřejmostí. Nejmenší obyvatelé, ale možná nejpracovitější. To na nich leží největší část procesu rozkladu mrtvolek rostlinných i živočišných a jejich mineralizace až na základní látky z nichž vytvoří humus. Dalšími účastníky procesu jsou například prvoci, řasy, vířníci, roztoči, hlístice, chvostoskoci, hmyz, mnohonožky, stonožky, stejnonožci, ploštěnky, plži, roupice, žížaly, obratlovci reprezentovaní třeba známým krtkem, ale též i obratlovci, kteří mají v půdě jen stálé bydliště - nějakou tu noru. Všechno toto dohromady dává živý ekosystém, který se stále mění a vyvíjí. Pokud se některá složka naruší, sesype se postupně jako domeček z karet.

Jak půda fungovala, dokud její "chod" nenarušil člověk. Půda se zrodila fyzikálním rozpadem mateční horniny, jejíž vlastnosti tím částečně získala. Kupříkladu eroze vápencových hornin je o něco rychlejší než u hornin vyvřelých či obsahujících více křemičitých nerostů. Po své mateční hornině získávají půdy i pH (na vápencích logicky zásadité), povětšinou i barvu (např. červenou po rozkladu hornin obsahujících železo). Mezi úlomky rozdrobené horniny sedá prach, větrem a vodou jsou sneseny a splaveny do určitého místa, kde se usazují. Do této "mrtvé" hmoty se dostane trochu organického materiálu v podobě například spadaného listí, které všudypřítomné mikroorganismy, ke kterým právě "dorazilo" krmení, začali zpracovávat a rozkládat. Tuto hmotu občas zvlhčí déšť a rozklad se úspěšně dokoná a už máme první trošku humusu. Humus je v podstatě mineralizovaná složka organického původu obsahující humínové kyseliny, fulvokyseliny a huminy. Tyto látky mají obrovskou vázací schopnost pro živiny a vodu. Čím je půda kvalitnější, tím větší má obsah humusu. Kvalitnější složky humusu jsou huminy a humínové kyseliny, které mají tmavou barvu, takže čistě od pohledu, čím je půda tmavší, tím obsahuje více humusu a tím je i úrodnější. K oné trošce humusu, která nám právě vznikla, vítr odněkud přifoukal pár semínek. Vypadá to na trávy. Semínka zapadla mezi úlomky a hrudky substrátu a po několikerém zavlažení deštěm i rosou začala klíčit. Vzešlo nám prvních několik rostlinek, které svými kořínky provrtaly vrstvičku materiálu pod sebou, zároveň ho spojily a začaly čerpat vodu a živiny. Rostou a sílí, postupně jim odumírají starší listy a mikroorganismy je pohotově rozkládají. Vrstva humusu stoupá a mohutní, rostliny se množí, do hlubšího půdního profilu se stěhují větší druhy živočichů i rostliny s hlubším kořenovým systémem. Větší vrstva humusu má více živin a je schopna zadržet větší množství vody a tudíž uživí více rostlin a náročnější druhy. Jak plyne čas, staré rostliny umírají či jsou spaseny a někteří živočichové rovněž zahynou. Jejich tělesné schránky jsou rozkládány už obrovskou armádou od mikroorganismů počínaje, většími mrchožrouty konče. Půda se vyvíjí, tvoří, stoupá její profil, rostlinný pokryv profituje a živočichové na něm závislí rovněž. Téměř idylka, kterou narušuje jen tlupa nějakých opic, která se na povrchu mlátí po hlavách kyji.

O pár set tisíc let později..... Opice vyhrály. Opadala z nich srst, chodí vzpřímeně a už nepoužívají kyje, ale zabíjejí se účinějšími zbraněmi. Je 21. století jejich letopočtu, ale množství zemědělské půdy je omezené a její úrodnost klesá. Proč klesá? Když známe koloběh, jak to má vypadat a víme jak lidé hospodaří na svých polích, není těžké uhodnout, kde je "zakopaný pes". Lidstvo potřebuje spoustu potravin a půdu ždímá novými osevními postupy a sype do ní tuny umělých hnojiv, ale zapomnělo na jednu důležitou složku, která dělá půdu půdou a zúrodňuje ji. Humus. Humus se přestal tvořit a tudíž klesá schopnost půdy fixovat a udržet živiny a vodu. Potřebujeme získat zpět mocnou vrstvu humusu a vyrobit ji není těžké. Stačí dodat organickou hmotu. Sklizní povětšinou odebíráme půdě rostlinný materiál i když část posklizňových zbytků může zůstat, ale pořád to není dostatečné množství, které by nahradilo ztráty. Navíc nedostatkem organické hmoty nám vymírá obrovské množství mikroorganismů, které se stará o přeměnu hmoty na ten úžasný, kyprý, lehký a strukturální humus, který je alfou a omegou úrodnosti půd. Přitom stačí tak málo. Začít místo tun umělých hnojiv používat hnojiva statková, která poslouží oné armádě rozkladačů jako krmení a odpad jejich trávicích procesů je onen humus. Likvidace živočišné výroby a její převod na bezstelivové ustájení opět snížil produkci kvalitních statkových hnojiv, která momentálně půdě chybí. Mezi kvalitní statková hnojiva patří chlévská mrva, která se později stává hnojem. Hnůj většinou rozdělujeme dle konkrétních producentů na koňský, kravský,ovčí, prasečí, králičí atd. Jedná se o směs podestýlky rostlinného původu (sláma je vítanější než hobliny, které se pomaleji rozkládají díky větší koncentraci ligninu) a výkalů a moči. Kvalitní hnůj je velmi cenným organickým hnojivem a jeho používání přibližně ve čtyřletých intervalech v podzimních posklizňových zaorávkách dokáže udržet správnou strukturu půdy. Méně vhodná organická hnojiva jsou například kejda, která pozbývá rostlinou část - podestýlku, je prakticky tvořena pouze pevnými výkaly a močí , případně vodou, použitou ke splachování roštů. Toto hnojivo se doporučuje aplikovat na rostlinné zbytky, méně samostatně. Proto se nejvíce uplatňovalo na posklizňová strniště po obilovinách. To samé platí o slepičincích, které samy o sobě jsou příliš "ostrým" hnojivem. A podobným případem je i močůvka, která je tekutější verzí kejdy. Další možností jak zvednout úrodnost a obsah humusu v půdě je tzv. zelené hnojení. Jedná se většinou o napěstování jednoletých nejlépe leguminózních rostlin, jako jsou vikve, hrachy, bob, které navíc dokáží fixovat pomocí bakterií ve svých kořenových hlízkách dusík ze vzduchu. I když jako zelené hnojení se dá použít v podstatě jakákoliv zelená hmota, která se nesklidí, ale celá zaorá a nechá rozložit mikroorganismy. Téměř hotovým surovým humusem jsou správně založené komposty, které půdu skutečně velmi vylepší.

Jak na tom naše půda je můžeme v podstatě posoudit i my sami. Barvu určit dokážeme i když je částečně závislá na podložní hornině, důležitý je obsah humusu a jeho kvalita. Tu můžeme orientačně určit podle toho jak je půda těžká, sléhavá a tmavá. Když nabereme vrchní ornici do rukou, měla by být droptovitá, kyprá, pokud jí zmáčkneme do dlaně a znovu rozevřeme, měla by se pomalu znovu rozpadat a strukturovat, nikoliv zůstat spláclá. Těžká, mazlavá, sléhavá půda ukazuje, že přišla o svou strukturu, kterou právě zajišťuje humus. Samozřejmě musíme brát ohled na jílovitost půdy, která může v extrémních případech zkreslit naše pozorování. Těžké jílovité půdy budou vždy sléhavější, než ty s menším podílem jílu, ale i tak by nám nemělo v ruce zůstat hrnčířské dílo. Dalším ukazatelem, že není něco v pořádku je zádržnost vody. Pokud je půda zamokřená, vypadá jako kravské lejno a stojí na ní voda, opět to naznačuje, že její humusová část je značně degradovaná a není schopná nasávát ani uvolňovat vodu. V neposlední řadě nás upozorňuje na "zdravotní stav" naší půdy samotné rostlinstvo. Jestliže rostlinstvo je ubohé, řídké, světle zbarvené, znamená to rovněž problém. Naopak, tam kde je rostlinstvo přespříliš bujné, tmavě zbarvené někdy až s nádechem do modra a upřednostňuje obrovský nárůst hmoty před vyzráváním pletiv a kvetením, jedná se o přehnojení průmyslovými hnojivy obsahujícími dusík. Takové rostlinstvo je nepoužitelné jak pro potravinářské, tak krmné účely. Lze samozřejmě na základě rozboru doplňovat průmyslovými hnojivy určité živiny chybějící v půdě, ale jen v případech, že máme v pořádku humusovou složku půdy, která tyto živiny zadrží a fixuje, dokud si je rostliny nevyzvednou. Zkrátka bez humusu se jakákoliv umělá hnojiva jen proplaví do spodních vod bez užitku a ekologicky zatíží spodní vody, které jsou často pitnými zdroji. Než tedy vezmete do ruky nějaký pytlík s hnojivem a rozběhnete se s ním po zahrádce, pouvažujete, zda nebude prospěšnější kolečko dobře uleželého hnoje. Kvalitní úrodná půda není samozřejmost a je vašim velikým bohatstvím....

Vaše komentáře a dotazy?





Zbývá znaků.         
Pozn. komentáře jsou před zveřejněním schvalovány administrátorem

Vložené komentáře:

Výborný článok:-) Nedávno som videla reláciu, kde brojili proti eko-poľnohospodárstvu, lebo vraj pri hnojení pôdy organickým hnojivom živočíšneho pôvodu sa znečisťujú vodné toky... čo dodať?

Autor Žu 01/26/2013