Jak si vyrobit zahradní rybníček, alias na komáry past...
Autor: ing. Eva Zurek, MSc.
Přiznávám, propadla jsem módě zahradních ornamentálních skulptur, tedy vodní pidi-díla jako vodopády, vodotrysky, rybníčky, umělé potoky a dekorativní louže. Na výrobu vlastního rybníčku mne nalákala nejen představa “vody” v mé, jinak suchem postihované zahradě, ale i reklamní lákadla na roztomile umělecké stavby, bohatě zastřešené plejádou výrobků. Návštěva v takovém jednom speciál obchodu však poněkud schladila mé nadšení, to když v mé hlavě proběhla rychlá kalkulace, a vyšlo mi, že na jednu zlatou rybku v hodnotě 5ti korun by vycházel její habitát na několik tisíc. A to můj racionální mozek odmítl jako rozmazlenost a nesmysl, obzvláště když jsem vzala do úvahy množství plastů a elektrických pohánědel k výrobě něčeho, co má mít především ekologickou hodnotu.
Než jsem tedy zahájila výkopovou práci, sestavila jsem si předběžný seznam materiálu. Velikost rybníčku jsem stanovila podle místa hned těsně pod okny domu, což je jediné místo, kde dle předpokladů nebude rybařit noční mýval. V minulosti se totiž několik mývalů předvedlo tím, že mi nejen vychytali všechny rybky z mého vodního prvovýrobku, ale zdevastovali celé rostlinné osázení a na rozloučenou se vykáleli na břeh, to aby nebylo o identitě pustitelů pochyb. Velikost rybníčku tedy byla pevně daná volbou místa – tedy jako velikost lidské hrobky.
Co všechno je třeba na takové vodní dílko jsem poté určila následovně:
Lopata, krumpáč, kolečko, libela, alespoň jeden kýbl na míchání jílu, cement a písek.
Kameny – hodně kamenů! Spočítala jsem, že jich budu potřebovat něco kolem stovky, pokud možno s dvěma placatýma hranama. Naštěstí máme kolem koňských pastvin nekonečný zdroj, stačí je jen postupně navozit co auto uveze.
Jíl. Jíl je prefektní přírodní materiál k výstavbě ekologického rybníčku, avšak v mém případě ho nebylo dost. Zhruba dva 25L kýble nasbíraného jílu stačily pouze na vybudování hrází, ale na výstelku dna nezbylo. Zklamaně jsem přistoupila ke kompromisu zakoupením vinylové folie, což snížilo ekologickou hodnotu stavby. Poněkud ospravedlňuje, ze folie je vyrobena z recyklovaného materiálu. Hmm... Cena = zhruba 1,200Kč. A lepidlo navrch, protože na lidskou hrobku se nabízené velikosti nehodily, a musla jsem tedy stříhat a lepit.
No a pak uz jen vlastní práce, kterou nejlépe dokumentují nasledující fotografie:
Obr. 1: Rybníček je situován ve svahu těsně vedle domu. Zadní stěna ve srázu musela být schodovitě vykopaná, tak aby se mohla sráz vykamenovat.
Obr.2. Aby se hráze nesypaly, byly oplácány mokrým jílem, a jejich úrověň kontrolována libelou. Na jednom konci rybníčku musela být úrověň hráze snížena pro přepusť vody.
Obr. 3. Přední stěna z kamenů musela být betonovaná, neboť je na ni vyvíjen největší tlak, a volně složená stěna z kamenů by mohla spadnout.
Obr. 4. Slepování vinylové folie. Nastříhané hrany se nejprve důkladně očistily alkoholem, poté zamázly lepidlem určeným na lodní plachty (Marine Goop), a zatížené cihlami se vytvrzovaly zhruba 24 hodin.
Obr. 5. Vinylovou folii v jámě zatížíme dočasně kameny a přehneme nadbytečné okraje. Jámou procházelo vodovodní potrubí z nedaleké studny.
Obr. 6. Dokončení hráze, zadní stěny a obkladu folie. Nechlorovaná voda se napouští ze studny.
Obr. 7. Lekníny a močálovité rostliny jsou vsazeny do kontejnerů, obsahujíci vrstvu jílu, rašeliny a písku. Lekníny jsou umístěny na dno tak, aby jejich kořeny byly nejméně 80cm pod hladinou. Kontejnery s močálovitou travinou a s šáchorem stojí na cihlách, tak aby jejich ponor nepřesahoval 10cm. Rybky mohly být umístěny do rybníčku okamžitě poté, co se teplota vody přizpůsobila prostředí.
Obr. 8. Horní hráz rybníčku jsem osadila suchovzdornými rostlinami, naopak u výpustě jsem vysadila vodní kosatce. Aby se zakryl vinylový okraj rybníčku, vysadila jsem mezi kameny převisle rostoucí mátu, břečťan a přímo na hráz trvalku – Sedum floriferum.
Na závěr už jen nezbytný keramický žabák a dočasný bambusový plůtek jako ochrana před volně pobíhajícíma slepicema, které nedokáží odolat ještě nezarostlé půdě. A také jedno solární světýlko (finální podoba první obr. zhora), to aby do rybníčku někdo v noci nespadl...
Údržba.
Nejméně 1x ročně, a to nejlépe po podzimním spadu listí je třeba rybníček vyčistit. Tlející rostlinný materiál tvoří jedovaté plyny a připravuje vodu o kyslík. I ty nejhouževnatější rybky jako je karas nemusi takové chemické prostředí přežit. K čištění postačí siťka, vodu lze případně vyměnit průtokem z hadice. Pozor na chlorovanou vodu z vodovodu - chlór a chloramin je pro ryby toxický.
Před zamrznutím chráním hladinu vody spirálovým ohřívadlem, který udržuje teplotu vody na nule. Původně jsem rybníček přikrývala stanovou plachtou, pod kterou se ale musí udržovat alespoň malý sloupek vzduchu. Ryby v zimě nekrmím, s vyjímkou oteplení, kdy ryby začnou být více aktivní. To se stane zhruba 5x za zimu. Před zimou dbám na to, aby byly ryby dobře zakrmené.
Krmení karasů je poměrně jednoduché. Trochu kupovaných pelet 1x denně, občas nějaky kousek salátu a komáří larvy se postarají o kvalitní bílkovinu. Ryby se nesmí překrmovat, a musí spolykat veškere pelety během několika minut po zakrmení.
Vodu není nutné mechanicky cirkulovat, filtrovat ani čeřit. V horkém létě není dokonce žádoucí míchat horkou povrchovou vodu se spodnějši chladnou vrstvou, kde se ryby ukrývají před horkem. Leknínové listy zajišťuji potřebný stín. Pokud dlouhodobě neprší, dopouštím studenou vodu ze studniční hadice. Je-li voda příliš kalná, vyměním průtokem alespoň 1/3 vody.