DESATERO, BOD 2:  Jít s pohybem koně.

K tomu, aby mohl jezdec následovat pohyb koně za všech okolností v souladu s jeho rytmem, je nutné si osvojit schopnost zaujmout v sedle lehký, pololehký a plný sed. V klusu pak navíc ještě i takzvaně vysedávat. U koně rozlišujeme 3 základní chody - krok, klus a cval. Pro potřebu se dorozumívat, rozlišujeme pak v každém chodu 3 základní rychlosti, nazývané v jezdecké řeči jako ruch. Velmi pomalé tempo se pak nazývá krátkým ruchem, následuje ruch střední, nebo-li pracovní, a poté zrychlený-prodloužený. V drezůře se rozlišuje zrychlený a prodloužený ruch podle délky výšlapu koně, ale z hlediska výcviku koně a jezdce nemají tyto nuance praktický význam. Ve cvalu rovněž ještě rozeznáváme trysk, který se od běžného cvalu liší tím, že se jedná o 4-dobý chod, nikoliv 3-dobý, jako je tomu u čistého cvalu. Pokud máme hovořit o čistotě chodů, musí se u nechodových plemen dodržovat pravidlo pravidelného rytmu, tedy krok jako 4-dobý chod, klus jako 2-dobý, a cval jako 3-dobý. Poruchy v této sekvenci naznačují kulhavost, bolestivost, nebo násilné narušování zdravé biomechaniky, jako je například vyvazování, nebo uměle vyvolávaný, extrémně pomalý ruch žádaný v některých westernových disciplínách.

Shora uvedené rychlosti a tempa vyžadují od jezdce fyzickou přizpůsobivost, a to změnou sedu, od plného do tzv. lehkého. Touto změnou sedu přemísťuje jezdec své těžiště do většího souladu s působícími fyzikálními silami a zároveň omezuje drncání svého těla, které je vyvoláno vyšší a frekventovanější magnitudou pohybu. Vysoký stupeň sladění fyzikálních sil působících na jezdce a koně se pak v jezdecké terminologii označuje jako nerušivý sed.

Plný sed, tak jak byl popsán v bodu 1 jezdeckého desatera se praktikuje v krátkém ruchu koně. Mnohé jezdecké disciplíny, a přehnaně ambiciozní cvičitelé požadují po jezdcích, aby tento sed byl praktikován v každém ruchu koně, ale tento požadavek není v souladu se zásadami zdravé biomechaniky. I když je zde vhodné připustit, že někteří koně mají zcela přirozeně velmi příjemné chody, a lze tedy sedět v plném sedu bez zvláštní námahy, většina koní těmito chody nedisponuje a jejich přirozené chody a pohybový formát musí projít značnou modifikací, aby mohl jezdec zvýšené tempo nerušivě ustát. Tato modifikace formátu je vážným narušením přirozené biomechaniky, a je zodpovědná za většinu problémů ve welfaru jezdeckých koní.

Plný sed s mírným předklonem trupu odpovídající zkráceným, ale živým cvalovým skokům koně.

Jestliže tedy platí, že sed jezdce musí být nerušivý, potom pro plný sed to platí nejvíce. Při plném sedu je
jezdcovou podpěrou sedlo, z velmi malé části i třmeny. Jezdec absorbuje pohyb přes své tělo, které vypružuje nárazy (deformuje se). Tělo odpružuje nárazy hlavně pasem a v menší míře i hrudníkem, přičemž se zachovává nehrbivý formát a uvolněnost. Tato defomace (pružení) musí probíhat nezávisle na končetinách, ramenech a pažích, což je pro jezdce největším výcvikovým mezníkem. Nácvik tzv. nezávislého sedu je jedním z nejzdlouhavějších a nejdůležitějších.

Klidné, na pohybu koně nezávislé končetiny a paže jsou nutné k tomu, aby jezdec mohl koně efektivně ovládat a aby koně, ale ani sebe, nerušil v práci. Přidržovat se čehokoliv znamená, že jezdec ztrácí klidný sed a není schopen citlivě ovládat koně. Přidržovat se za hubu koně je navíc eticky nepřípustné. Podobně ani holeně by neměly odpružovat nárazy tím, že do končetin jezdec rytmicky tlačí, protože holeně pak nejsou schopny reaktivně pobízet. Do moderního jezdectví se však vsunul fenomén kontinuálního pobízení koně holeněma, bez ohledu na účinost, což je názorným příkladem snahy vysedět vyšší ruch koně za každou cenu.

Pakliže se tedy ruch koně stává natolik dynamickým, že plný sed je namáhavě udržitelným, jezdec zaujímá nejprve pololehký sed, a při rychlém ruchu lehký sed. Tyto pozice jsou jen vyjádřením míry zatížení třmenů, což vyžaduje nadzvednutí ze sedla a lehké předklonění. Jak název napovídá, v pololehkém sedu se jezdec stále dotýká zadnicí sedla, ale plně ho nezatěžuje, o zátěž se posedlí dělí třmeny. V lehkém sedu se již jezdec posedlí nedotýká. U obou sedů je jezdec lehce předkloněn, přičemž hrudník jezdce se nekulatí, hlava monitoruje prostor před koněm, a paže jsou lehce předsunuté, ale stále plně nezávislé a klidné. Třmenový řemen musí zůstávat svislý, jinak jezdec bude ztrácet rovnováhu a bude nucen se držet koně holeněmi. Hlavní kontaktní a balancovací plochou je koleno a dolní část stehna. Tento sed je pro stehna a zádové svaly posilujícím cvičením.

Shora: jezdec v pololehkém sedu je stále v kontaktu s posedlím, ale hlavní zátěž převádí na třmeny a stabilizuje se stiskem kolen a stehen. Břišní a zádové svalstvo zpevňují trup tak, aby nekolaboval, a paže byly plně nezávislé na jeho pohybu.

V lehkém sedu se jezdec předklání jen tolik, aby vyvážil odporové síly na něj působící.

Vysedávání v klusu. Jedná se o střídavé vyzvedávání jezdce ze sedla v rytmu klusu, které usnadňuje jezdci dlouhodobé, dynamické klusání. Pro koně je tento způsob odpružování jezdce rovněž šetřivý. Z hlediska zatížení třmenů je to de facto střídání lehkého a pololehkého sedu. Sladění rytmu vysedávání s klusem koně je nejdůležitější charakteristikou. Jezdec by neměl vysedávat silově, a měl by se nadzvedávat co nejklidněji a jen tolik, kolik je nutné k zamezení drncavosti. Kůň je předvojem pohybu, nikoliv jezdec. Vysedávání by mělo působit nerušivě.
Protože jezdec vysedává v rytmu 2-dobého pohybu, a mění stereotypně své zatížení třmenu i posun svého těžiště, je žádoucí po několika minutách vždy rytmus zatížení prostřídat, tedy takzvaně "přesednout na jinou nohu". Dělá se tak ve snaze rovnoměrněji zatěžovat tkáně koně. Přesednutí znamená, že jezdec zůstane přes jednu výměnu diagonálnich končetin koně sedět, nebo naopak stát, čímž se prostřídá diagonální pár (vymění noha), na kterou jezdec vysedává. Znalost této výměny patří tedy do sady znalostí vzdělaného jezdce.

Série dvou fotek shora ukazuje vysedávajícího jezdce v klusu v momentě těsně před vyzvednutím ze sedla, a ihned poté při plném vysednutí. Oba momenty se dějí během jednoho zášvihu diagonálních končetin. Jezdec poté dosedá do sedla společně s dopadem druhého diagonálního končetinového páru, a cyklus se opakuje. Na fotografiích si lze rovněž povšimnout změny kontaktu otěže - z pevného do lehkého, kde v ruka zůstává citlivě vydržující, ale krk koně mění své napětí a otěž se lehce povoluje.