Dvanáct znaků racionality: zvědavost, oproštění, osvícení, stálost, argument, empirismus, jednoduchost, pokora, smysl pro dokonalost, přesnost, odbornost a touha po naplnění.
Na Kobylce 12      Patronka Vandy      Radnice      Kontakt      Admin    Home     Login

DESATERO, BOD 9:  Odvaha.

Nemohl by jezdec empaticky přiježďovat koně, pokud by se bál každého neřízeného pohybu, a ztrácel by sebejistotu v okamžicích, kdy se kůň na jeho vedení nejvíce spoléhá. Jezdci by se neměli bát, pokud kůň uskočí, poskočí, vyhodí, či jinak projeví svůj temperament a nezkušenost. Jen tak může jezdec aplikovat své ostatní jezdecké dovednosti a bezpečně a efektivně ovlivnit svého koně.

Bezpečně a jistě skočit je pro jezdce i koně velmi užitečná schopnost.

K tomu, aby se jezdec cítil jistý v nečekaných pohybových situacích nejlépe poslouží základní skokový výcvik. Ten není o tom, aby jezdec uměl projet parkurovou soutěž. Takový výcvik už je specializovanou nadstavbou, která není k ježdění a přiježďování koní nijak nutnou. Ke kompletní vybavenosti jezdce plně postačí, pokud jezdec na koni dokáže sebejistě, klidně a s pohybem skočit malou překážku, nebo proskákat jednoduchou řadu malých překážek.

Jedním z úskalí skokového výcviku je se naučit usedět nečekaně prudký pohyb, to když kůň odskakuje v nevhodném okamžiku. Jezdec by měl být stále schopen povolit otěž, a to i když zbytek jeho těla zůstane za pohybem.


Malou překážkou se má obecně na mysli skoková výška mezi 50-100cm. Jednoduchou řadou se poté myslí série 3 a více skoků, ne vyšších než 90cm, od sebe oddálených tak, aby optimálně vyhovovaly délce cvalových skoků daného koně. Tímto se pak stává řada  skoků jednodušší než jednotlivá překážka, neboť se snižuje riziko nepravidelného odskakování. Na druhou stranu je samotná přítomnost většího množství bariér poněkud zastrašující, a to pro koně i pro jezdce, proto je k oboum typům skákání nutná kavaletová příprava. Kavaletou se obvykle rozumí série položených, nebo nad zemí umístěných klád, a to až do výšky cca 50cm. Kavalety učí koně rytmus, odhad, koordinaci a oslabují přirozený prvopočáteční strach z překonávání bariér. To stejné platí i pro jezdce.

Kavaletová příprava.



Obr 1. znázorňuje jednoduchou překážku s nájezdovou vzdáleností odpovídající zhruba 3-5ti cvalovým skokům koně. Obr. 2 je příklad jednoduché řady. Vzdálenosti v řadě jsou doporučované, a mohou se lišit v závislosti na velikosti a typu koně.

Stejně jako jezdec, dobře připravený kůň nemá z překonávání jednoduchých překážek strach, a nespěchá na ně. Ačkoliv je normální, že čerstvý kůň plný energie může k překážkám vyrážet rychleji a dychtivěji, než je k vlastnímu překonání nutné, počáteční vzrušení by se nemělo nikdy vymykat kontrole jezdce, a mělo by se usadit rychle po prvních několika skocích. Optimální rychlost nájezdu na překážku je předpokladem k jejímu lehkému a bezpečnému překonání, a je zdrojem radosti pro koně i jezdce. Úspěch pak posiluje sebejistotu a podmiňuje další snahu se učit. Je to oboustranné. Pokud kůň je učen skákat za nervózních stavů, vzniká u něj nebezpečné chovaní, proti kterému se jezdci vyzbrojují čím dál tím silnějším arzenálem kovových zbraní dysajnovaných způsobovat koni bolest (udidla, ostruhy). Skákání se poté stává bojem, a rizika zranění neúměrně narůstají.

Vlevo. Příklad uspěchaného a nervozního nájezdu na překážku. Kůň v negativním očekávání hvězdaří, a jezdec reaguje silovým tažením ruky a pevným zasednutím.

Na následující fotce dole stejná dvojice překonává překážku uspěchaně a křečovitě. Kůň "nadskakuje", a stává se pro jezdce méně kontrolovatelným. Jezdci pak nezbývá, než se ihned po skoku silově prosadit, a začarovaný kruh negativních zkušeností se uzavírá.

 


Pozitivní zkušenost jezdce se skákáním je podmínkou k tomu, aby se jezdec zbavil strachu a dokázal koně vést ve všech situacích. Jezdec je vodičem a ochráncem, alespoň tak by ho měl kůň vnímat, má-li být jeho příjemným partnerem, a důvěřovat mu.

  

Existují dva základní způsoby najíždění na překážky. První je takzvaný pasivní, kdy kůň se pouze navede v patřičném tempu na překážku, zpozorní se hlasově, nebo holení, a tím role jezdce v navedení na skok končí. Kůň se učí si samostatně natáhnout, nebo zdrobnit své skoky, a k tomu si přizpůsobuje natažení, a vyzvednutí svého krku. Tento způsob nájezdu je pro koně de facto samostudiem. Kůň se učí na vlastních chybách a vyhledává optimální způsob koordinování svého těla.

Vlevo. Pasivní navedení koně na skok v plném sedu. Ruka jezdce koně nebrzdí, holeně jsou jen lehce přiložené a celkově je jezdec nerušivý. Kůň se plně soustřeďuje na skok před sebou, jezdce ke své práci v tomto momentu již nepotřebuje.

Plný sed není absolutně nutný v pasivním navádění, a podle situace lze najíždět na překážku i v lehkém, nebo pololehkém sedu.

Druhým zažitým způsobem najíždění na překážku je takzvané taxování (z anglického slova taxing = vyžadující úsilí), kdy jezdec aktivně zasahuje do tempa a do způsobu odskoku kombinováním zádrže, holeňové pobídky a vyjížděcího sedu. Jezdec se snaží o zádrž a pobídku zároveň, přičemž doufá v tzv. podsazení koně a "nashromáždění" odrazové energie. Koně obvykle reagují na tento způsob pobízení energeticky, proto je tento způsob nájezdu častěji praktikován. Negativním vedlejším efektem je závislost koně na pobídkách, což podmiňuje chybu na překážce pokud jezdec není perfektně zkoordinovaný s pohybem koně. Druhým efektem je nervozita koně, protože kůň před překážkou ze zkušenosti očekává zesílení pomůcek. Při užití tvrdých udidel a ostruh je toto zesílení bolestivé. Na bolest reagují koně další nervozitou až agresí. Tyto psychické stavy mohou zvyšovat dočasně výkon, proto jsou skokovou komunitou všeobecně akceptovány. Adrenalin rovněž potlačuje vnímání bolestivosti.

Jezdec by měl být obeznámen s oběma způsoby vedení koně na překážky, a měl by je umět použít podle případné potřeby. Měl by však mít i dost moudrosti a trpělivosti k tomu, aby umožnil koni učit se i vlastním tempem a zpracovat samostatně co se od něj očekává. Kůň, který je učen samostatnosti, je schopen se ze svého výkonu těšit a dokonce se i samovolně zlepšovat.

Kůň, který neskáče s chutí, nebo dělá výrazné chyby může být jen nedostatečně, nebo chybně trénovaný, ale mnohem častěji je to kůň s pohybovými obtížemi. Jakákoliv bolestivost se projevuje nejvíce právě při skákání v klidu (adrenalin posuzování komplikuje), proto pokles ochoty a výkonu by měl být vždy důvodem k obavám a k důkladné kontrole zdravotního stavu zvířete.

Samotná technika provedení skoku je v literatuře popsaná v dostatečné míře a mnoho se v popisech neodlišuje. Podstatné při skoku je jít takzvaně s pohybem, tedy vyzvednout se ze sedla a předklonit se nad kohoutek. Otěž následuje vytažený krk. Jezdec se nehrbí, ale ani neprohýbá v zádech, a sleduje prostor před koněm. Je chybou se nad skokem naklánět dostrany, protože kůň v letu není schopen vyvažovat jezdce. Jeho stabilita v letu je nulová, a případné rozhozy v rovnováze musí vyrovnávat jeho končetiny při doskoku. Při skákání je důležité omezit fyzicky nepříjemné pocity na minimum, pokud má kůň dlouhodobě skákat v klidu, s rozvahou, a s chutí.

Shora. Pozice holení nad skokem je nejdůležitějším stabilizátorem jezdce. Pakliže jezdec spoléhá pouze na své koleno v udržení se v sedle, bude koně svým rozhozeným tělem rušit, a to hlavně při dopadu. Holeně by měly co nejvíce směřovat kolmo k zemi ve všech fázích skoku, a vnitřní plocha stehna by se měla dělit s kolenem o udržení pozice a tedy i stability. Příliš krátké třmeny jsou častou příčinou "létavosti" jezdce.

Vaše komentáře a dotazy?





Zbývá znaků.         
Pozn. komentáře jsou před zveřejněním schvalovány administrátorem