Ten, kdo umí jezdit na koni.
Co to vlastně znamená, když se o někom řekne "umí jezdit na koni"? Je to někdo, kdo z koně nepadá? Nebo kdo sbírá sportovní mašle? Kdo si impresivně podrobí vzdorovité zvíře? Kdo sbírá obdiv za výkon riskováním zdraví svého i koňského?
Shora jmenované já osobně řadím do kategorie showmanshipu, mající s jezdeckým umem málo společné. Čistě z historické perspektivy, showmanship byl jen zábavní nadstavbou toho, co ve skutečnosti mělo podstatný význam, a tím byl výcvik koně k rozličným účelům užitkovosti, ať už tedy vojenským, zemědělským, pasteveckým, či dopravním. Umět vycvičit zvíře tak, aby se stalo spolehlivým pracovním partnerem, kdy člověk již nemusí kontrolovat každý jeho pohyb a může se tedy věnovat vlastní pracovní aktivitě byla kritická dovednost, z níž se postupem vyvíjela i soutěživost, která dala základ k dnešní sportovní aktivitě. Lidé testovali své schopnosti cvičit koně a to do bodu, kdy se tato schopnost začala pro svou zvyšující sofistikovanost nazývat uměním. Soutěživost v těch nejprimitivnějších podobách výcviku koně lze dnes stále vidět v rodeových arénách po celém světě, kde nikoliv výcvikové umění, ale násilí je prevalentní metodou podřizování si zvířete, zatímco civilizovanější kultury se posunuly směrem šetřivějším, tedy ekonomičtějším. Kůň se stal ceněným majetkem, tedy i předmětem chovatelské pýchy, zábavy i moci.
Ačkoliv hrubé podřizování si koní v zaostalých kulturách bylo postupně vylaďováno aristokratickou zábavou, nebylo nikdy plně vyřazeno z výcvikových metod. Jezdectví je dodnes směsí praktik prolínajicí elementy obou světů. Tato hybridizace primitivního a sofistikovaného je důvodem, proč jsou výcvikové teorie jednou kontinuální, hašteřivou diskuzí bez velké šance na smířlivou souhlasnost, a proč se tolik dnes bavíme o pohodě (welfare) koní, i když koně zastávají ve srovnání s ostatními hospodářskými zvířaty výlučné postavení. Well, možná i právě proto…
Pokud tedy vyjmeme showmanship z rovnice jezdeckých dovedností, zbývá to podstatné, a tím je umět si vycvičit koně. Posud tedy nepředpokládám žádný protiargument. Voda v kotli se začne vařit v momentu, kdy se budeme bavit o metodách. Aréna volná - primitivní versus sofistikované, a milión verzí mezitím. Ale co je vlastně tady v sázce? Peníze, ego, vliv? Určitě. Ale je tady ještě něco navíc, něco velmi těžce měřitelného, a tím je zdravotní stav zůčastněných a citová hodnota kultivovaná v lidech. Tedy empatie a její sestra morálka chcete-li. Jedna bez druhé nemůže být, a člověk se s nimi nerodí, člověk je získává. A to, jak společnost zachází se zvířaty je nejen odrazem jejich vlastních mezilidských vztahů, ale zároveň prostředkem k jejich kultivaci, obzvláště v ranném věku.
Jezdectví by mělo především kultivovat v mladých lidech vysoké morální hodnoty jako empatie, tolerance, sebezapření a disciplinovanost. Kůň je sice silné, ale velmi citlivé zvíře, které může prosperovat v racionálně citlivém menežmentu, a to i pod vedením fyzicky slabších jedinců.
Zamícháme-li tedy do rovnice jezdeckých dovedností tato neměřitělná etická kritéria, potom se nám výběr výcvikových metod koní začne zužovat. Zamítneme nejprve ty, které jsou zřetelně hrubé a násilné, kde zvíře evidentně trpí a ani krátkodobě neprosperuje. Mnohem složitějším problémem je orientovat se v metodikách, které na první pohled neinzerují viditelnou brutalitu, ale využívají psychologických prvků na bázi přehnané únavy těla či jeho jednotlivých částí, extremní repetice cviků, hrozby, či mentální a fyzické deprivace. Tyto metodiky jsou velmi účinné, a jejich výsledky na předváděcích podiích přitahují masy. Zdravotní postižení zvířat není krátkodobě evidentí, a tudíž není přímo prokazatelné. Chronická bolestivost se neměří a není ani snadno měřitelná, a to ani v těch nejsofistikovanějších vědeckých studiích. Orientace v těchto metodikách vyžaduje vysokou úroveň znalostí a především empatie, což jsou vlastnosti řídce v populaci zastoupené, a tudíž kritika těchto metod padá na neúrodnou půdu. Specielně pak tam, kde ambice jezdců přehlušují dialog s koňem.
Pakliže tedy někdo o sobě chce tvrdit, že umí jezdit na koni, potom je nutné vzít do úvahy následující principy:
1. Jezdec je natolik zdatný, že dokáže koně vycvičit k požadované užitkovosti. On sám a nikdo jiný. Kdo neumí si sám koně vycvičit, neprokázal dostatečnou jezdeckou vzdělanost. Vozit se na přiježděném koni je totiž jen částečná znalost. Tento jev bývá poměrně častým dráždivým elementem v kritice oslavovaných jezdců, kteří se proslaví na super talentovaných, dobře připravených koních, ale za život přitom vyprodukují velké množství bezejmenného koňského odpadu. Dobrým jezdcem je ten, kdo vycvičí koně k požadované užitkovosti bez ohledu na typ a talent, zatímco respektuje dále uvedená hlediska.
2. Výcvik posiluje koně fyzicky, ale nepoškozuje ho, a to ani dlouhodobě. Zranění, ortopedická a metabolická poškození způsobená nedbalostí jezdce jsou nekaceptovatelná a v žádném případě nelze takové jezdce považovat za jezdecky vzdělané. Kůň pod dobrými jezdci fyzicky dlouhodobě prosperuje a to až do svých pokročilých let. Jeho svalstvo je v dobrém tónu a rovnoměrně vyvinuto. Zádové svaly nejsou atrofované, krční svaly nejsou abnormálně ztuhlé a nepravidelně formované, specielně u jeho báze. Kůň není nikde na těle otlačen a není ani vůči bolestem otupělý. Inteligentní jezdci by si rovněž měli být vědomi hmotnostních a velikostních nepoměrů mezi neseným a nesoucím partnerem, a zdravotních i psychických důsledků vyplývající z této disharmonie.
Každý kůň nakonec prozradí pravdu o tom, jak je ježděn. Nepravidelně formované krční svaly, atrofická záď, otlaky a četná chronická zranění jsou jen zlomkem toho, co všechno lze na koni vyčíst, pokud je jezdec obeznámen s důsledky násilného zacházení.
Ne vždy jsou si jezdci vědomi hmotnostních a velikostních nepoměrů.
3. Kůň není výcvikem mentálně poškozován, stává se přátelským, ochotným a nechybí mu chuť k práci. Věnuje pozornost svému jezdci a svému okolí, a tedy komunikuje. Nevykazuje letargii a neredukuje komunikaci na zautomatizované, bezduché reakce (fenomén nazývající se v odborné literatuře jako naučená bezmocnost). Bojácný kůň, nebo kůň vykazující nechuť ke svému jezdci a práci, kůň s nebezpečnými zlozvyky, či kůň kladoucí odpor ať už útěkem či odmítáním pohybu je dokladem špatného zacházení a vizitkou jezdecké hrubosti. Taktéž je nutno posuzovat chování koní mimo jezdeckou arénu, a do toho spadá stájové stereotypické chování, nepřátelské inetrakce s koněm na volném prostranství a další projevy stresu vyplývajících z chronického zneužívání.
Dobře vycvičený kůň nemá potíže poslouchat ani jezdce-začátečníka. Jde spolehlivě dopředu, pravidelně se ohýbá a nemusí být vyvazovaný, ani nijak jinak omezovaný aby byl pro jezdce bezpečný.
4. Na poli biomechaniky zachovává dobře přiježděný kůň pravidelný rytmus a ohnutí, za zachování čistoty chodů. Toto pravidlo je často dnes opomíjeno, nicméně v obrodné minulosti hrálo podstatnou roli v posuzování výcvikové metodiky, specielně pak v drezůře. Znalci si byli vědomi faktu, že násilné metodiky produkují nečistý chod, ať už z důvodu bolestivosti (kulhavost), či pohybové restrikce jakou je extrémní manipulace s krkem (př. produkce vyumělkovaných - "animovaných" pohybů koně). V dobách jezdecké obrody v minulem století se čistotě pohybu věnovalo více pozornosti, a tudíž si lidé vytvořili cit pro zdravý pohyb. Dnes se ovšem tento cit nekultivuje, a tak se špatné stalo normálním. Kromě toho, přirozeně nesený krk koně je strašidlem současné jezdecké kultury. Vzdělaný jezdec se ale přirozeně neseného krku koně nebojí a umí s takto nesoucím se koněm pracovat bez konfliktů, zcela samozřejmě.
Shora: perfektní synchronizace končetin v prodlouženém klusu je znakem dobré vyváženosti a kmihu.
Dole: oproti tomu nevyvážený kůň v tzv. prodlouženém drezůrním klusu rozkládá normální sekvenci končetin. Chodí nečistě.
5. Z hlediska jezdce samotného, vzdělaný jezdec není pasivním účastníkem, ale jeho úsilí není v žádném případě posilujícím cvičením. Jezdec si je vědom, že cílem je maximálni citlivost koně na pomůckovou signalizaci, a této citlivosti se svými tlaky progresivně přibližuje. Jezdec nemůže bojovat s vlastním strachem, zatímco cvičí svého svěřence, proto dobrá fyzická zdatnost je předpokladem k ustání svobodných pohybových projevů koně, a to specielně v počátcích výcviku. Tolerance je součástí komunikace a podporuje důvěru. Bez ní se jedná pouze o diktovaný monolog, kde se jezdec časem stává vůči zvířeti hluchým a slepým, protože se naučí poslouchat jen sám sebe. Stejně jako kůň, i jezdec by měl fyzicky a mentálně na koni prosperovat. Nelze hovořit o znalém jezdci pokud je tento jezdectvím zdravotně poškozen, trpí na zádové a kyčelní poškození z důvodu porušování ergonomických a biomechanických pravidel, trpí na následky mnohých zranění, a pokud ukončí předčasně své hobby z důvodu dlouhodobé averze vůči koním.
Toto jsou tedy základní principy jezdecké vzdělanosti, nebo co by se mělo splnit, aby si o sobě mohl jezdec říkat, že umí jezdit na koni. Aby shora uvedené principy mohl realizovat, potřebuje být prakticky vybaven sadou jezdeckých dovedností. Jaké to dovednosti jsou se pokusím shrnout do přehledného seznamu, jenž jsem nazvala JEZDECKÉ DESATERO.