Co jde nahoru, musí jednou i dolů.
© ing. Eva Zurek, MSc.
Jako je návod k nasednutí na hřbet koně, existuje i návod k jeho korektnímu opuštění, ať už na povel, svévolně, či diktovaný fyzikálnímí silami mimo prostor naší svobodné vůle. Povzdechem může snad být, že ačkoliv se řadí akt opuštění hřbetu koně mezi události nesoucí vrozené riziko úrazovosti, věnuje se mu velmi málo debatního prostoru, o absenci korektních školiteliských instrukcí ani nehovoře. Ve starých kavalerijních školách to však patřilo k základům připravenosti jezdeckých adeptů, kteří nejen drilovali korektní sestupy, ale podrobovali se i nácvikům pádů z koně, jako součásti prevence před vážnou úrazovostí. Tato výuka se v dnešních jezdeckých školách ignoruje, bohužel i společně s jinými zásadami bezpečnosti, do nichž patří i etika zacházení s koňmi, a praktická znalost jejich zkratového chování.
Opustit hřbet koně lze provést sesednutím, seskočením, nebo pádem.
Sesednutím rozumíme takový pohyb jezdce, při kterém se jedna přehazujíci noha přes záď koně pokládá na zem, zatímco druhá noha setrvává ve třmenu až do momentu plného zatížení stojící končetiny. Jezdec přitom drží otěže v jedné ruce, té, která je na straně sesedání, zatímco obě ruce současně se opírají o přední rozsochu sedla, popřípadě i drží westernovou hrušku. Sesedání přes třmen je vhodné všude tam, kde nechceme koně překvapit náhlým pohybem, popřípadě zvukem, který doprovází akt seskočení. Už méně praktické je ale v případě, že výška koně a jezdce není vzájemně kompatibilní, a noha jezdce zakleslá ve třmenu během položení druhé končetiny na zem je vyzvednutá nad úroveň jezdcova rozkroku. V takovém případě jezdec riskuje, že při náhlém vystřelení koně nevypadne jeho zakleslá noha ze třmenu, a může tak dojít k pádu nazad, nebo dokonce i k tažení jezdce po zemi.
Seskočení z koně lze provádět dvojím způsobem. Nejdůležtitějším prvkem při seskoku je VYTAŽENÍ OBOU končetin ze třmenů. Jezdec se naučeným, zautomatizovaným máchnutím nohou dopředu a dozadu přesvědčí, že má nohy zcela uvolněné a nezachytávají se o třmeny. Poté pustí otěže na krk koně, uchopí se oběma rukama přední rozsochy sedla (nebo kolenních opěr) lehce se předkloní, a zášvihem dozadu přes záď koně provede seskok na zem.
Seskok z koně zášvihem dozadu.
Je možné provést seskok i přešvihem přes krk koně, a seskočit na zem těsně vedle jeho plece. Přešvihem přes krk však můžeme nepřipraveného koně vylekat, a můžeme ho rovněž nechtěně kopnout do hlavy a krku, což prezentuje riziko vyplašení, ucuknutí a následného pádu. Krizová situace může nastat, je-li kůň navíc nervózní, nebo se šinoucí končetiny k zemi zachytí o konce dlouhých otěží.
Seskok z koně přešvihem přes krk.
Nácvik pádů. "Kdo nepadá, nejezdí!" Tím chtěl autor výroku vyjádřit, že pád z koně není možný plně vyloučit, a jezdec má být na tuto alternativu vždy připraven. S řádným výcvikem a fyzickou připraveností lze minimalizovat frekvenci pádů a snížit i po-pádovou úrazovost. V již zmiňovaných kavalerijních školách byli adepti jezdeckého vycviku podrobováni následujícím cvičením*:
- zákrokem jedné končetiny pád nazad
- zákrokem jedné končetiny kotoul přes stejnostranné rameno
- prohnutí hýždí (vtažení) jako ochrana před nakopnutím zezadu
- pád napřed podobně jako při povelu "k zemi"
- toporný pád napřed zachycením se rukama do vzporu ležmo
- kotoul napřed přes rameno bez dohmatu rukou
- kotoul napřed přes záda klečícího cvičence s dohmatem rukou
- "válení sudů" a po ukončení se ihned postavit do předem označeného směru
- z kleku pád napřed do "kolébky" bez zachycení rukama
- seskoky z výše 2-3m do pilin, písku, slámy
* podle Adámka, Firbase a Pitlíka: Jízda na koni. Naše vojsko. 1955.
Nelze než obdivovat tehdejší důraz na připravenost, bezpečnost a fyzické schopnosti jezdců-sportovců.
Dnes se s podobným výcvikem již můžeme setkat jen v akrobatických školách, avšak navozuje to myšlenku, že jezdci by měli zvládat alespoň kotrmelce na žíněnkách, a z dětství naučenou techniku "válení sudů".
Specielní dovedností je poté seskakování z koně za pohybu. Bývalo dobrým zvykem na jízdárnách vyžadovat po studentech seskok z koně za kroku a klusu. Seskok ze cvalu byl praktikován jen u voltižních cvičenců. Seskočení z koně za pohybu je dobrou přípravou k nouzovému opuštění koně v krizových situacích. Kdy tyto situace nastávají, a jak je zavčas rozpoznat, je dalším důležitým tématem, ze zahádného důvodu však málo diskutovaným. U jezdecké veřejnosti je zakotven názor, ze nouzové seskakování z koně je projev slabosti jezdce, což je snad nejnebezpežnější názor v jezdectví, s jakým se můžete setkat. Tento názor, promítající se do praktického chování jezdců a jejich úrazovosti (a nejen jejich), se ujal z potřeby soutěžících jezdců, kteří musí zůstat v sedle zmítajících se, poslušnost odříkajících koní, aby se vyhnuli penalizaci za opuštění sedla, a mohli pokračovat v soutěži. Toto je pochopitelné, ale je třeba vědět, že závodní kolbiště je ve srovnání s běžnými terenními situacemi silně kontrolované prostředí, kde nedochází k pádům za trysku, či útěkům koně do volného prostředí silnic, obydlí a mnoha jiných hazardů ohrožující zdraví a životy ostatních.
Ve všech těchto situacích je z hlediska bezpečnosti důležité, aby jezdec dokázal časem rozpoznat varovné signály, a dokázal opustit sedlo rychle, efektivně a bezpěčně v předstihu před nekontrolovaným úprkem, a ze země pak získal lepší kontrolu nad svým koněm. I když jen zkušenost může dát jezdci potřebnou sebejistotu v rozhodování, kdy je situace pod kontrolu, a kdy ji už ztrací, obecně platí, že je vždy bezpečnější raději zbytečně slézt zavčas, než později litovat, že jsme ignorovali varovné signály. Nutno podtknout, že seskočení z nervozního koně musí být prováděno s ohledem na jeho mentální stav tak, aby náhly pohyb a neobvyklý zvuk nepřidal na jeho nervozitě. Jezdec se při nouzovém opuštění koně předkloní s končetinama uvolněnýma ze třmenů, a raději než prudkým zášvihem, sešine končetiny přes záď koně k zemi, přičemž dbá na to, aby co nejrychleji získal oporu země a kontrolu nad otěžemi. Poté se snaží koně zklidnit, a odvést urychleně z místa vnímaného nebezpečí.
Úraz hlavy po pádu z vyplašeného koně odstartovaného bezohledným motocyklistou v úzké uličce. Jezdec neměl helmu.
Kdo má v hlavě co chránit, nosí helmu!
Jezdectví patři co do počtu úrazů k nebezpečným rekreačním aktivitám. Smrtelné úrazy nejsou časté, o to více dochází k úrazům hlavy, klíčních kostí a pánve. A i když proti zlomeninám klíčních a pánevních kostí nemáme jinou ochranu, než rozum, naštěstí alespoň tento můžeme fyzicky chránit - nošením helmy. Je s podivem, že v dnešní době je stále mnoho jezdců, co upřednostňují krásu vlajících vlasů a kostýmové tradice před ochranou svého centrálního počítače. Nošení helmy je zvyk. A jako takový, musí se připomínat a procvičovat, dokud se tento nestane samozřejmostí. Ne každý jsme v této samozřejmosti odrostl, nebývala tradice, nebývaly helmy. Dnes mají však studenti jezdectví jiné možnosti, a prostovlasost, či "kloboukovitost" je intelektuálně neomluvitelná.
