Paradigma = konsensuálně schválený souhrn teorií, které utváří představu o světě v daném časoprostoru.

1. Čím více má kopyto rohoviny, tím méně je kůň citlivý na tvrdém a kamenitém povrchu.
2. Tvrdá kopyta odolávají tvrdému a kamenitému povrchu lépe, než kopyta měkká.
3. Čím měkčí rohovina, tím lépe se upravuje.
4. Korunkový límec je deformovatelný.
5. Kopyta se adaptují. Kde končí adaptace, začíná patologie.
6. Fungujeme s kopyty jen do prvního většího problému.
7. Závěrečné paradigma: Co je neštěstím pro jednoho, je obchodní příležitostí pro druhého.

Úvod

Za posledních dvacet let doznala kopytní problematika obrovský pokrok v povědomí chovatelů. Tato oblast péče bývala chovateli hrubě přehlížena, ponechávána na starost podkovářům a málokdo dbal na skutečnost, že to byla právě kopyta, která kralovala ve faktorech podílejících se na předčasném ukončení užitkovosti koní a tzv. "opotřebovanosti". Běžný chovatel věřil, že špatná kopyta padají z nebe, tedy kůň se s nimi buďto rodí, nebo se zkrátka jen tak sama opotřebují. Dále už nikdo nepátral a chválil nadále všechny praktiky, které mu vnucoval zaběhaný systém.
Tento rytmus rutinní péče o kopyta býval v historii periodicky narušován. Rebelie chovatelů a mnohých osvícených podkovářů není ničím novým, jak se můžeme někdy dočíst z literárních archívů. Tyto hlasy ale přicházely v dobách, kdy kůň byl pouhým pracovním nástrojem nebo vojenskou zbraní s krátkodobou užitkovostí. Praktičnost použití byla nadřazená welfaru. Mistři kováři měli hlavní bysnys jinde a veterinární praxe byla službou zachraňující obživu lidí, nikoliv pohodu zvířat.

Tohle jsou časy minulé a s nimi je minulý i ležérní postoj k problematice kopyt. Kdo ale probudil kopytní problematiku ze stagnace nebyli podkováři ani veterináři a dokonce ani equestriální sportovci. Za tuhle osvětu patří dík neziskovému sektoru chovatelů a jejich úsilí, kolektivně známém jako bosonožské hnutí (mj. protože v rámci podkovávání nebyl umožněn prostor k nezávislým poznatkům). V počátcích zesměšňováno, s postupem času ale častováno agresí a v poslední době už můžeme mluvit o ošklivé konkureční válce. Eliminace kompetice pomocí politických vlivů, státních regulací, cenzury, korupce a finanční moci jsou běžnými prostředky a kdoby kdy tušil, že předmětem konkureční války bude trh s kopytní péčí. Naši dědové by se nestačili divit.

Jedna oblast té války se ale týká infomerce. Infomerce kombinuje reklamu s pravdivou informací. Informace je ale selektivní, vybírá se ta, která podporuje použití produktu. Reklama v infomerci může a nemusí být skrytá, přičemž ta skrytá balancuje v mnohých mediálních podobách na hraně legality, a proto se velmi chytře zaobaluje do dokumentaristiky, "vzdělávacích" programů a dokonce i do vědeckých publikací. Co v takové infomerci obvykle chybí je pravdivé zveřejnění konfliktu zájmů, tedy buďto samotných autorů nebo sponzorů či speciálních objednávek. Varovných praporů je třeba si všímat. Nezávislost informace a samotných autorů na prodeji služeb a produktů by měla být pro vzdělaného člověka prvním kritickým sítem, jak hodnotit kvalitu předávaných informací.

Tento dlouhý úvod byl nutný k tomu, abych mohla prohlásit, že ačkoliv equinní podiatrie může být velmi složitý vědní obor, nic eticky neopravňuje profesionály s konfliktem zájmů, aby vnášeli do běžné kopytní péče zastrašující a mátnoucí informace za účelem budit dojem, že péče o kopyta je práce jen pro autorizované odborníky a vytvářet komplexní vzdělávací systém, který svou náplní neodpovídá praktickým chovatelským podmínkám. Výsledkem je informační chaos a všeobecný dojem, že kopytní péči může zvládnout jen osoba s nadprůměrně vyvinutými schopnostmi. Nic takového není pravdou a proto mi dovolte objasnit základní kopytní paradigma, kolem kterého se infomerce omotává jako hladový škrtič.

Kopytní paradigma.

1. Čím více má kopyto rohoviny, tím méně je kůň citlivý na tvrdém a kamenitém povrchu.

Tento prostý fakt je k tvarům kopyta a jeho úpravám zcela neutrální. Vysvětluje, proč i kopyta očividně přerostlá, nebo dokonce deformovaná jsou schopna fungovat na těžkých terénech lépe, než kopyta úhledná, bez defektů, krátká, ale na rohovinu skoupá.
Kde je ta rohovina uložená je variabilní faktor. Kopyto necitlivé vůči podložce může být celkově masívní od stěn po chodidlo, ale může být i velmi krátké, jen s velmi tlustým chodidlem. Může to být rovněž kopyto i relativně vysoké se slabým chodidlem, přičemž se ale chodidlo podložky nedotýká. Tuto vzdálenost chodidla od podložky zajišťuje buďto vysoký okraj stěn (klenutost), nebo podkova.

Kopyto vlevo je krátké, ale jeho chodidlo je velmi silné a tvrdé. Jak se to pozná? Podle hloubky střelové brázdy, podle střelu, který plně zapadá i přes svou tloušťku do chodidla a nakonec i podle komfortu koně na jakémkoliv povrchu.

2. Tvrdá kopyta odolávají tvrdému a kamenitému povrchu lépe, než kopyta měkká.

Čím tvrdší je rohovina, tím menší je její rozpínání pod tlakem. Zamezuje se tak pohybu měkkých tkání uvnitř kopyta nad jejich bezbolestný limit. Menší rozpínání rovněž znamená snížení tření a tudíž i odolnost proti nadměrnému obrušování. Množství rohoviny, prostředí a pohyb jsou nejhlavnější faktory ovlivňující tvrdost rohoviny.



Na videu vlevo lze pozorovat efekt zatížení na pružnost chodidla. Použité kopyto (zadní) má velmi silné chodidlo a značnou klenutost, proto chodidlo do velké míry odolává stlačení. Jiná situace nastává u chodidel tenkých a plochých, kde je chodidlo stlačeno za hranici nosnosti a konvexně tlačí proti podložce. Taková situace je bolestivá, proto chodidlo musí být buďto dostatečně tvrdé a silné, nebo vysoce klenuté, nebo přerostlé a obvodově stažené podkovou. Která z těchto 3 možností je z hlediska optimální funkce kopyta nejžádanější?

3. Čím měkčí rohovina, tím lépe se upravuje.

Tvrdá, podložce odolávající rohovina, dá i těm nedražším kleštím zabrat, a horším kleštím se jen směje. Vysvětluje, proč profesionální podkovář je přítelem změkčovacích praktik a nevadí mu příliš ani stájová vlhkost. Lehkost štípání kleštěmi a krájení rohoviny nožem šetří jeho zdraví, námahu a udržuje nástroje ostré. Měkkou rohovinu poté ochrání železným materiálem. Problém měkkosti je pak dočasně vyřešen.
Do měkké rohoviny se lépe přitloukají podkováky, pružná rohovina se méně štípe, podobně jako se neštípe vlhké dřevo při zatloukání hřebíků. Vlhká rohovina je rovněž rozpínavá, zatímco suchá se zhušťuje. Růst rohoviny tedy nelze vždy měřit pravítkem a hovoříme tady o relativitě růstu v poměru k délkovému přírůstku. Pokud je rohovina suchá a tvrdá, relativně neroste a podkovář nemá kam přibíjet podkováky. Majitel koně bývá poté instruován, aby zkrmoval doplňky pro "růst" rohoviny a kopyta měkčil.
Z hlediska rehabilitace kopyt se ale měkké kopytní pouzdro lépe vyvádí z deformací. Lze ho snadněji přetvarovat.

Účelové měkčení ale bez ochrany železa vytváří konflikt s paradigmem č. 1 a 2.

4. Korunkový límec je deformovatelný.

Tenhle bod sice nepatří do všeobecně konsensuálních teorií o kopytech, ale je snadno doložitelný, nejen pozorováním, ale i radiograficky. Korunkový límec ma vazivové tělo hustě protkané cévami a porostlé zárodečnou vrstvou buněk zodpovědných za růst kopytní stěny včetně periople. Tento límec není pevně svázán s kostním podkladem a je vytlačitelný a deformovatelný. Z deformovaného korunkového límce vyrůstá deformované kopytní pouzdro. Kdo neporozumí této závislosti a neadresuje ji, nemůže deformace kopyt řešit jinak, než že nahrazuje jednu deformaci za druhou, v lepším případě ji nechává beze změn.





Hříbata se rodí s korunkou uloženou pod úrovní kopytního kloubu.


Kde korunka skončí u dospělého koně závisí na protitlaku, jaký bude vyvíjen na stěnu rohového pouzdra. Pokud se stěna nedělí o tento protitlak s ostatními částmi kopyta, dříve nebo později se vytlačí a dojde k deformitám. Žlutá čára konturuje laterální chrupavku u nevytlačeného kopytního pouzdra. Na obrázku vlevo je laterální chrupavka z většiny překryta rohovinou a nemůže se rozestupovat. Měkké tkáně uvnitř kopyta si musí najít alternativní cestu = deformaci.


Vytlačené kopytní pouzdro, tentokrát i s radiografickým pohledem. Korunka protíná střed kosti korunkové.




Jednou z deformací je hypertrofie korunkového límce. Kopyto se pak klasifikuje jako zúžené. Tragicky, podkováři velmi často řeší tento problém řezáním rohoviny, nebo roztahováním kopyta podkovou odspodu. Kopyto ale roste tak, jak mu diktuje korunka, a v tomto případě může být už hypertrofie permanentní díky faktu, že vazivo korunky mění svou elastickou strukturu a stává se nepružné.

5. Kopyta se adaptují. Kde končí adaptace, začíná patologie.

Nárazy, setrvačná síla těžkých kopyt, vibrace z podkov, ischemie z nepohyblivosti, žhavé teploty při podkování, subklinické schvácení, chemické ošetřování, kauterizace, nevyváženost, zeslabování stěn, chodidla a střelů a mnohé krvavé a mechanické metody tradičních veterinárních postupů, to je jen stručný výčet útoků, kterým kopyta musí odolávat. Jsou na to fantasticky vybavena, což dosvědčuje široký arzenál kopytních adaptací. Vazivový polštář mění svou strukturu na fibrózní až fibrózně-chrupavčitou, laterální chrupavky kostnatí, vazy a úpony šlach kostnatí, poškozený kostní podklad se opravuje další osifikací, ve škáře vznikají vazivové jizvy, v rohovině se produkuje extra matrix (tzv. sukňování stěn), střel atrofuje a jako zbytečný orgán uhnívá apod.

Rozdíl mezi adaptací a patologií je ve veterinárních kuloárech chápán jako absence versus přítomnost klinických příznaků. V reálné praxi tedy zkostnatělé orgány mohou být považovány za adaptaci, pokud kůň nevykazuje klinické příznaky kulhavosti. Veterinární literatura zcela zřetelně dělá v tomto rozdíl a s ní i praktičtí veterináři. Prevenci se tedy nevěnuje pozornost, ani prostředky. Na kopytní adaptace jsme tedy jako chovatelé KULTURNĚ ZNORMALIZOVANÍ.

6. Fungujeme s kopyty jen do prvního většího problému.

Necitlivost na tvrdém a kamenitém povrchu je pro uživatele koní sice velmi důležitá, ale jako jediné měřítko kvality kopytní péče je pouhým infomerčním odváděním pozornosti. Citlivost na tvrdém povrchu lze totiž adresovat jednoduchou změnou menežmentu. Nenutíme ciltivé koně chodit tam, kde nejsou pohodlní a problém je vyřešen. Čas a znalosti chovatele omezeného ve využívání koně se mnohdy pak už postarají o další příznivý vývoj.
Mnohem důležitějším měřítkem kopytní péče je ale to, jak se kopyta začnou chovat, když nastane první skutečně závažný zdravotní problém.
Schvácení, abces, rakovina, trauma, artroza, ... může postihnout každé kopyto, a to i v těch nejlepších rodinách.
Zde nás ale dožene historie kopytní péče, sečte učty a předloží je krutě a cynicky. Kopyta zadaptovaná ve smyslu paradigmatu č. 5 jsou kopyta s limitovanou schopností se opravit. Jsou domkem ze slámy, který se začal rozpadat a vyžaduje drastické zásahy a úsilí celého týmu odborníků, aby prodloužil životnost budovy, které už dávno uhnily základy. Co je shnilé se vypálí, co padá se podloží, co praská zalátuje, co překáží uřeže, co chybí nastaví. V domě se ale už dávno hezky nebydlí a statistika říká, že to nepotrvá dlouho a nebude v něm už bydlet nikdo.

7. Závěrečné paradigma: Co je neštěstím pro jednoho, je obchodní příležitostí pro druhého.