Varování!!! Tato pohádka je nevhodná pro děti do 18 let a proto jim ji, prosím, nečtěte před spaním. Mohly by je pronásledovat těžké noční můry a deprese... Upozornění!!! Jedná se o pohádku a veškerá podobnost je čistě náhodná a smyšlená. Autor využil lidové tvořivosti a vyprávění a pouze posbíral příběhy kolující mezi prostým koňařským lidem.

Autor: Alois Anonym

O zlatém kopýtku....

Bylo nebylo jedno malé království, kterému říkali Středozemě, protože se rozkládalo uprostřed pevniny obehnáno horami a žádným svým koncem nedosahovalo k moři. To království bylo malinké, ale přesto tam žil jeden menší nárůdek a žil by si dobře, země to byla úrodná, přiměřeně vlhká, přímo mlékem a strdím oplývající.... Jako každé království mělo své hlavní město, které se jmenovalo Kocourkov. V té zemi vládl král Václav V., ale nevládl doopravdy, protože měl za sebe náhradu, vládu královských rádců, kteří měli řídit chod a rozvoj tohoto krásného malého království. Co se však nestalo....

Jako v každém království či knížectví jsou mezi lidem lidé dobří a pak lidé zlí. Mezi těmi zlými se vyskytuje spousta vykuků, šizunků, podvodníků, loupežníků až vyloženě mordýřů. A veškerá tahle cháska má pré, když ti, kteří mají prostý lid chránit selžou a nebo se dívají jinam, případně se s tou chátrou přátelí a chodí spolu na ryby (nejraději na kapry). Král Václav V. byl sice spravedlivý, ale přenechal příliš své moci svým rádcům a navíc jako vášnivý ekolog ujížděl na výzkumu oteplování mořských proudů, zejména toho Golfského a tak zřejmě nepostřehl, cože se to děje v jeho malém království, v jeho rodné kotlině.

A tak se stalo, že jednoho podzimního rána dolehlo k prostému lidu bubnování vojáka královské domobrany, který v každé vesnici, městečku i samotě dával na vědomost, že se vyhlašuje v platnost nové ustanovení. A to zákonné ustanovení se týkalo novely o zimním a letním obutí všech dopravních prostředků včetně zvířat, které se pohybují a poškozují královské cesty. Vždyť hlavní silnice mezi Kocourkovem a menším východně ležícím městečkem Kočkovem zvaná D1 je natolik rozmlácená, že nejeden povoz tam ztratil kolo, oj nebo i vozku (nedej bože výfuk). Tato zpráva se nesla přes celou náves Koníčkovy Lhoty do každého stavení, do každé stodoly, stáje i chlívku co ve vesničce stály. Zaslechl ji i místní forman Kučírek, když poklízel ráno stáj. Tento nenápadný muž zajišťoval se svým spřežením dopravu veškerého možného tovaru nejen po nejbližších vesnicích, ale jeho šikovnost, spolehlivost a síla jeho spřežení byla známá po celém kraji, dokonce i do Kocourkova na Hrad párkrát zavážel. Jeho spřežení na cestách každý poznal neb velký silný valach nosil na hlavě závoj proti mouchám....

Zákon obsahoval stavovská nařízení, že veškeří koňové, oslové, krávy a volové tahající potahy i kočáry po cestách musí mít úderem 1. listopadu překuto na zimní podkovy, které nesmí mít ostré kovové ozuby, aby nepoškozovaly povrch cest a 1. dubna musí být zpětně překovány na podkovy letní se specielní gumovou vložkou, která ztlumí dopad podkovy na povrch cesty a opět ho ochrání před poškozením. Toto specielní překování může provádět jen Společenstvo královských podkovářů, které má pro tento úkon specielně poučené a pečetí Společenstva královských podkovářů obdařené tři podkováře pro celé království! Kdo si bude chtít zvíře přezout sám, dopouští se trestného činu týrání zvířete a poškozování královského majetku - potažmo povrchu cest, protože je osoba nezpůsobilá a neumí to, byť se tím doposud živila. Chce-li se stát osobou způsobilou, musí si doplnit vzdělání v sídle cechu Společenstva královských podkovářů a zakončit ho úspěšně kovářskou zkouškou. Toto naučení lze získat za pouhých 100 zlatých. Dalším nařízením bylo, že podsední zvíře v páru musí být v zimní čas i přes den jasně označeno přerušovaným bílým světlem a náruční zvíře nepřerušovaným světlem červeným. Při míjení protijedoucích povozů je vozka povinen vypnout přerušované bílé osvětlení podsedního zvířete, aby neoslňovalo protijedoucího vozku a spřežení.... (pozn. příslušné paragrafy a vyhlášky lze dohledat na královských vládních stránkách středonetu.)

Večer v místní krčmě U žluté krávy, kde se scházela většina místních, ale i přespolních hospodářů, chalupníků, ale i obyčejných pacholků, samozřejmě přešel onen nešťastný počin rádců na přetřes.

"Kdo vymyslel takovou pitomost!" zahřímal rozzlobený forman Kučírek a udeřil zaťatou pěstí do desky stolu až žejdlíky s chmelovým mokem poskočily na místě.

"Pssst, jen ať tě nikdo neslyší..." poplašeně se kolem rozhlížel místní švec Tománek, takový malý střízlík, chudý jak kostelní myš, zato s deseti dětmi na krku a jedenáctým na cestě.

"Jen ať to slyší!" přidal se naštvaně zahradník Šťovíček, který choval jednoho poníka pro pobavení své a dětí a pro produkci hnoje pod svou zeleninu. "Každý z nás, co má doma koně nebo jiné tažné či jezdecké zvíře, občas královskou cestu použít musí, když se chce někam dostat. Co teď ? Co budeme dělat, pokud zase středozemskému četnictvu dojdou peníze na výplaty a bude obden pořádat akce Kolumbus a vybírat pokuty za každou sjetou podkovu či prasklou žárovku?" hlasitě dumal.

"S tím musíme něco udělat! Přece nebudu kovat své krávy jen proto, že potřebuji občas přehnat stádo po některé královské cestě nižší kategorie na novou pastvinu!" dodal místní velkostatkář Forejt, který v celým okolí vlastnil největší stáda dobytka.

"To nařízení je absurdní a úplně blbě udělaný! I kdybych si nedělal koně sám, jak chtějí ve třech lidech zvládnout tolik tažných zvířat a jezdeckých koní, co v království máme? Jen překovávání v termínech bude zcela jistě nezvládnutelné! " rozčílil se pro změnu místní ranhojič Topinka, rovněž majitel jednoho skoro nejrychlejšího oře v kraji.

"Jo, to bych taky rád věděl, ale slyšel jsem, že prý budou ještě dodatečně ranhojiči ustanoveni jako osoby zodpovědné, takže ty jsi za vodou, pokud nepolezeš s tou svou rychlonožkou na cestu a nesejmou tě Kolumbusové, že jsi na boso. Za to já..., copak můžu praštit s prací, jít se školit a obětovat na to svou půlroční mzdu? A z čeho budeme žít?" zvažoval místní poštmistr Strouhal, který sám poštu rozvážel se svým bílým klusákem a tudíž i on měl se zákonem problém.

"Já mám jednu příbuznou v Království ptáka Kiwiho, má tam takový menší statek, chová ovce a třínohé jeleny a tam by takový nesmyslný zákon snad nikdy ani vzniknout nemohl, protože jejich král má vládu rádců, která není tolik ouplatná jako ta naše. Víme, kdo zatím stojí, jen nevíme, kdo z rádců to dal do toho zákona a kolik upytlačených kaprů to stálo." poznamenal chalupník Jakub a mnul si přitom podvědomě jizvu na čele, ke které přišel po tvrdé kolizi jeho koně a rachtajícího trakaře.

"Tady nejde o kopyta, ale o koryta, pánové!" vstoupil do diskuze malíř a místní sedlář v jedné osobě Jan Šídlo. "Co kdybychom se stavili zítra za mlynářkou, bývá teď doma s dětmi a co vím, tak její prabábě zachránila jedna čarodějnice krávu, když na tom byla špatně. Třeba ví, kde bychom jí našli a třeba by nám dokázala poradit? Prý byla velmi moudrá..." navrhl.

"To by se mohlo zkusit." souhlasili ostatní.

Zatím co chlapi v krčmě mudrovali nad nespravedlností a podivnou hříčkou osudu, kdy tendr na královskou zakázku bez jejich vědomí a za jejich zády prosadilo a získalo jen jedno kovářské společenství, ačkoliv v celém království je nespočet podkovářů, kopytářů, paznehtářů a jiných upravovatelů kopyt, kteří teď přijdou o práci, pokud si nezaplatí předražené navědění, na Hradě se kuly další pikle. Představitelé Společenstva královských
kovářů probírali s proradnými členy královské rady detaily dalšího zákona, tak aby opět nejlépe vyhovoval jen jim.

Druhý den během dopoledne se stavili forman Kučírek, ranhojič Topinka a sedlář Šídlo ve mlýně za mlynářkou Andělkou. Poseděli ve světnici a vyptávali se Andělky, která pobíhala mezi pecí, uplakaným děckem a hrnci s voňavými dobrotami na kamnech.

"Andělko, vzpomeneš si, co ti kdysi říkala prababička o té čarodějnici a krávě?" poptal se forman Kučírek.

"Ale to víš, že si to, Františku, pamatuji, ale nebyla to žádná čarodějnice..." odvětila mlynářka.

"A kdo to tedy byl, když ne čarodějnice? Ta kráva byla prý téměř mrtvá a ona ji postavila na nohy..." zajímal se Topinka.

"Tož od začátku vám to povím.." posadila se Andělka s děckem na klíně ke stolu. "Jednou, před mnoha a mnoha zimami, našli staroušci Trnkovci, co měli chalupu nad rybníkem, mladou dívku téměř zmrzlou v lese. Ujali se jí a přinesli jí k nim domů. Děvče si nepamatovalo, co se vůbec stalo. Bylo bledé, s tmavými vlasy a mělo poněkud špičaté uši. Bylo hodné, pracovité a tak u Trnkovců ostalo a staralo se o staroušky jako by to byli jeho vlastní rodiče. Postupně se děvčeti vracela paměť i když si stále nemohlo vzpomenout odkud je a kdo je, ale vzpomnělo si na spoustu užitečných věcí a vědění a to že patří mezi lesní víly prozradily nakonec jeho znalosti i ty uši. Díky těm svým znalostem a žádným kouzlům vyléčilo tu prababiččinu krávu. Jenže lidé se dívky díky tomu začali bát, šuškat si o ní a stranit se jí. Ona se tehdy zamilovala do syna tehdejšího rychtáře a to bylo zle. Rychtář ani ostatní té jejich lásce nepřáli. To raději svého syna na vojnu poslal, aby byl co nejdál od ní a ten se už z vojny živý nevrátil. Staroušci Trnkovci za děvče orodovali, ale vesničané štvaní rychtářem jim zapálili chalupu a staroušci, kteří přišli o všechno, ten žal nevydrželi a zemřeli. Dívka zůstala sama a šlo jí doslova o život. Moje prabába jí tehdy schovala před rozlíceným davem a v noci vyprovodila z vesnice a nechala tu drobnou křehkou dívenku utéci. Poslala ji na sever ke své vzdálené sestřenici, aby jí pomohla. Ta malá, totiž neutíkala sama, čekala děcko s rychtářovým synkem. Jestli se tam v pořádku dostala, to už nikdo neví. Museli by jste najít tu sestřenici, pokud ještě žije a poptat se jí." dokončila vyprávění mlynářka a odložila už zcela uspané dítě do postýlky.

"My ti děkujeme, Andělko. Jen nevím jestli nám to k něčemu bude..." povzdychl si sedlář Šídlo.

"Já bych to přeci jen zkusil.." přihlásil se forman Kučírek.

"V tom případě dej té sestřenici tenhle medailonek po mé prabábě, aby věděla, že tě posílám a mohla ti věřit." řekla mlynářka a odepnula si z krku malý drobný medailonek na řetízku a vtiskla ho do formanovi velké mozolnaté dlaně.

"A já ti půjčím svého Bleska, patří k nejrychlejším koním v kraji.." nabídl koně ranhojič Topinka.

"A já dohlédnu na tvé dva chlapce, jak jim půjde formanství, zatím co budeš pryč." dodal Šídlo.

Slovo dalo slovo, forman se ještě vyptal na cestu k té sestřence a další den měl připraveného ranhojičova koně před svým stavením. A tak se forman Kučírek stal vyslancem lidí nejen z Koníčkovi Lhoty a jeho putování za nejistým výsledkem začalo. Po dvou dnech trmácení na sever dojel František do Čertovi Lhoty, kde na kraji vesnice ve staré chalupě žila hodně stará stařenka, sestřenka prabáby naší mlynářky Andělky. Ze začátku formanovi moc nevěřila, ale po té, co jí dal onen medailonek, se rozpovídala.

"To víš, panáčku, že jsem té nešťastnici pomohla ze všech sil. Bydlila nějakou dobu u mě, než dítě přišlo na svět, ale byla slabá a nemocná a pár dní po porodu zemřela." vzpomínala stařenka.

"Takže jsem vlastně jel zbytečně. Myslel jsem, že by nám mohla pomoci, pokud by ještě žila..." zalitoval forman Kučírek.

"Jen se neboj, chlapče. Nic není ztraceno! Pokud hledáš otevřenou mysl, velké vědomosti a stačila by ti jen poloviční víla, tak to dítě jsem vychovala a musím konstatovat, že je stejně moudré jako nejspíš byla jeho matka. Říká se, že lesní víly a lesní skřítkové se neučí, oni mají takové vědomosti, že by se je všechny ani nezvládli naučit a proto se s těmi vědomostmi rodí a postupně je jen rozvíjejí. Její dcera žije." zasmála se vítězně stařenka totálně bezzubým úsměvem.

"Skutečně? A kde bych jí mohl najít?" s novou nadějí v hlase se ozval Kučírek.

"Tož já ti to pošeptám, ale nesmíš to nikdy nikomu prozradit, přísahej na to!" varovala formana stařenka. Potom ho instruovala šeptem kudyže má jet.

"To musíš přes dvanáctero hor a údolí, temným lesem, černou roklí a za velikým rybníkem je další les a v něm paseka a tam je domek, kde žije... a musíš dávat velký pozor, aby jsi nezbloudil, aby tě nepřepadli loupežníci či nestáhl hastrman tamtoho rybníka....a rusalky jsou nebezpečné!"

"Nebojte, babičko, pro strach já mám uděláno a umím se o sebe postarat. A děkuji!" uklidnil stařenku forman Kučírek. Potom vzal Bleska za otěže a vydal se k místnímu hostinci hledat místo na přespání.

Druhý den forman pokračoval ve své cestě. Částečně pěšky, částečně koňmo, přeci jen byl více zvyklý na kozlík než na sedlo. Během dalších dvou dnů postupně přešel hory, doly, temný les až se bez nehody dostal na břeh velikého rybníka či jezera. Pamatujíc stařenčina slova raději vodní plochu po břehu objel, než by riskoval místního vodníka. Sice ztratil další den, ale objel vodu, prošel lesem, až se skutečně dostal na jakousi lesní loučku. Uprostřed stál hezký upravený domek, žádná dřevostavba na kuří noze. Z jedné strany měl zahrádku obehnanou plaňkovým plotem, u něj kvetlo několik obrovských slunečnic a za nimi se v záhonku tetelily dýně, cukety a další méně známé druhy zeleniny. Na druhé straně domku stál malý oplocený kurník s několika slípkami a pár králičích výběhů a jedna přeroubovaná planá jabloň. Jak se blížil k domku, všiml si, že ho sleduje několik veverek, které rozhodně nebyly plaché....

Došel k domku a zaklepal na dveře. Ve dveřích se objevila obyčejná žena s kladívkem v ruce a několika hřebíky v ruce druhé. Neměla ani špičaté uši, ani bradavici na nose a vypadala úplně normálně. Jen měla světlou pleť a tmavé vlasy, tedy pravděpodobně se nespletl.

"Už delší dobu jsem tě čekala, pojď dál, formane." řekla s úsměvem a ustoupila ze dveří. "Moc se tu nerozhlížej, právě pokládám podlahu..."

Udivený forman Kučírek vešel do domku. "Vy jste..?"

"Ano, já jsem Dobromila, dcera lesní víly, kterou hledáš."

"Když tedy všechno takhle víte, zřejmě i víte v jaké věci jsem se za vámi vypravil...."

"Ano, i to vím. Dalo se to očekávat..."

"A pomůžete nám?"

Dobromila se zamyslela a chvíli mlčela, ale pak sjela formana Kučírka od hlavy k patám pohledem a řekla. "Budiž, vypadáš jako přímý, čestný muž a máš odvahu a kuráž, když jsi se vydal za mnou až sem. To se cení. Pomohu, ale musíš zachovat tajemství o mém sídle. Nerada bych se stěhovala někam jinam, zvlášť když mám údržbu domku již skoro hotovou..."

"To je samozřejmé, platí!" zvolal nadšeně František.

"Dobře dám ti jednu takovou věc a ta tobě a tvým přátelům pomůže najít ty zrádné rádce, kteří mají ten nesmyslný počin na svědomí. Na vás pak bude, abyste je donutili, aby se přiznali, ale to by už mělo být lehké." řekla Dobromila, sedla si na bobek k menší skříňce a chvilku se v ní přehrabovala. "A tady to mám..." postavila na stůl menší předmět zabalený v barevném šálu. Když předmět vybalila vypadal jako easybota, ale celá z 24 karátového zlata. "Tuhle botku ze zlata nasaďte jakémukoliv koni, kterého nutně nepotřebujete a počkejte, co se bude dít. Ona se velikostně dokáže přizpůsobit jakémukoliv kopytu a až to udělá, nepoznáte, že na kopytě je. Kopyto bude prostě zlaté...."

"A to bude skutečně stačit? Co dál?"

"Dál se řiďte jen vzniklou situací, sledujte zlaté kopýtko a ono vás už zavede." odpověděla Dobromila s úsměvem nic nechápajícímu formanovi. "Prostě to nasaď koni a o víc se nestarej..."

František poděkoval, převzal zlatou botičku, strčil si jí do sedlové brašny a vyrazil na cestu zpět.

"A dej pozor na vodníka, rusalky a loupežníky!" volala za ním ještě Dobromila. Otočil se v sedle a zamával jí. Pak s velkým otazníkem v hlavě najel na objízdnou trasu rybníka.

Za tři dny se bez nehody dostal domů. Vrátil koně a svolal k sobě do chalupy své přátele.

"Tak co? Uspěl si? Našel si ji? Jak vypadá? Pomůže nám?"

"Pomalu, pomalu přátelé. Nejdříve se posadíme a všechno si povíme. Omyl, vy se posadíte a já vám všechno povím.." opravil se forman Kučírek při pohledu na tvrdé židle ve světnici. Vyndal ze sedlové brašny zlatou botičku a rozbalil ji na stole.

"Co je to?" zvědavě se zeptal ranhojič Topinka

"To je zlatá botička či zlaté kopýtko nebo jak tomu chcete říkat. Dobromila mi ho dala, že..."

"Kdo je Dobromila?" skočil mu do řeči zahradník Šťovíček.

"Když mě necháte domluvit, všechno vysvětlím. Dobromila je to dítě, co čekala lesní víla se synem bývalého rychtáře. Její matka bohužel nepřežila. Ale Dobromila se zdá mít všechny vlastnosti své matky a já jí věřím. Řekla, že tuhle věc máme nasadit nějakému koni, kterého nepotřebujeme v běžném provozu a máme počkat, co se stane. Ta věc nás prý sama zavede za těmi proradnými členy královské rady, kteří tu pitomost dali za našimi zády do zákona. Takže na čího koně to nainstalujeme?"

"Já mám nedaleko od vsi na jedné polosamotě známou pastýřku Anežku, která pečuje o několik vyřazených královských kočárových koní. Jsou to velcí černí koně s klabonosou hlavou. Nic rychlého, ale moc šrajtovní koně to jsou. Nic nedělají, jen tam udržují spásáním okolní louky..." nadhodil sedlář Šídlo.

"Tož to zní dobře. Šla by ta pastýřka do toho s námi?"

"Tož ano, už jsem s ní o tom mluvil."

"Dobrá, my se tam tedy teď stavíme a uvidíme co se bude dít dál."

A tak se celá parta přátel od Žluté krávy vydala za humna za pastýřkou Anežkou. Domluvili se s ní a Anežka jim řekla, že si z těch čtyř vraníků mohou vybrat kteréhokoliv. Forman Kučírek chytil nejbližší klisnu, očistil jí pravé přední kopyto a nasadil botičku. Ta se okamžitě proměnila ve zlaté kopyto. Klisna dál pochodovala po louce a kopyto se ve světle třpytilo. Chvíli ještě na pastvině setrvali, ale protože se nedělo nic, rozešli se po své práci.

Potom to, ale začalo vřít i na Hradě v Kocourkově. Ustrašené švícko šlo donášet na své přátele vrchnosti.

"Co jsi zjistil Tománku?" ozval se hlas za zástěnou, za kterou zůstal jistý skrytý rádce nepoznán.

"Jen žádná jména, pane..."

"Jen se mi tu nerozsypej strachy, ševče. Tak co jsi zjistil?"

"Pane, lid se bouří proti novému zákonu, organizují se, už podnikají nějaké kroky a ..."

"Kušuj, tenhle národ toho není schopen, buď v klidu ševče, my si tu můžeme dělat co chceme!"

"Pane, nerad bych, aby se historie opakovala. Mohu vám připomenout, že jsme v třetím podlaží Hradu a kontejner s hnojem pod okny vyvezli včera?"

"Dobře. Co se tedy děje?"

"Spojují se, šli hledat nějakou čarodějnici a mají zlaté kopyto!"

"Cože mají?"

"Mají kopyto z 24 karátového zlata. Nasadili ho jednomu vysloužilému královskému koni. Nejde sundat, pane. Už jsem to zkoušel..."

"Skutečně? To zní zajímavě. Kdeže se ta herka pase?"

"Za humny Koníčkovy Lhoty, pane. Je to volná pastvina a není ani hlídaná."

"Výborně, ševče. Svou odměnu máš na stolku. Vezmi si ten perlový náhrdelník a zmiz!"

"Zajisté, pane. Děkuji, pane!"

Uplynul jeden den, druhý, třetí od nasazení zlaté botičky až čtvrtý den k večeru přiběhla do krčmy U žluté krávy, kde naši přátelé popíjeli, vyděšená pastýřka Anežka.

"Sotva dech popadám, jak sem běžím.." vydýchávala se.

"Co se stalo?" zeptal se chalupník Jakub.

"Farela, Farela zmizela!"

"Jaká Farela?"

"Přece ta klisna se zlatým kopytem. Hledala jsem všude, po okolních lukách, v lese, nikde ji nemohu najít! Ohrada je neporušená! " skoro plakala pastýřka.

"To není možné! Jsi si jistá, že neskočila ohradu a neutekla?" zeptal se zahradník Šťovíček.

"Uměla spoustu triků, ale zavírat za sebou ohradu a dveře stáje ne!" popotahovala Anežka.

"Chlapi, jdeme hledat kobylu!" zavelel poštmistr Strouhal. Všichni se zvedli k odchodu, vypůjčili si lucerny a chvátali nahoru nad ves k pastvinám. Jediný, kdo mezi nimi chyběl, byl švec Tománek. Jeho žena si prý něco potřebovala zařídit a on musel pohlídat děti.....

Obešli samotu, prohlédli stáje, ohradu, všechno bylo v pořádku, jen klisna se zlatým kopytem zmizela.

"To je divný, po kobyle ani stopa!" přemýšlel na hlas chalupník Jakub.

"Že by jí někdo ukradl? Vždyť byla už vysloužilá, moc práce by neodvedla..." polemizoval ranhojič Topinka.

"Čert vem, že to byla kobyla už na vejminku, ale měla to zlatý kopyto ..." točil se Šťovíček s lampou u země před brankou z ohrady a snažil se ve tmě hledat nějaké stopy.

"To je zbytečné, nic už neuvidíš. Ráno to zkusíme znova..." poznamenal forman Kučírek.

"Ne, počkej Františku, tady se něco leskne! A támhle taky..." zvedl lucernu nad hlavu sedlář Šídlo.

"Ukaž? To je otisk kopyta a je celý zlatý, támhle druhý, třetí....chlapi, máme stopu!" zvolal radostně Šťovíček.

"Dobře, kobyla jde po cestě a neuhýbá na trávu, takže jí někdo vede. Dojdu, chlapi, pro vůz a budeme sledovat tu stopu." rozhodl forman.

"A je to jasná krádež! Honzo, ty poinformuj ty své přátele na východní hranici. Víš toho chalupníka v Černých horách jak má ten útulek a převychovává zkažené a nemocné osly,voly a jiná zvířata a taky tu selku, co má tu farmu s těmi ovcemi cigájemi, jak dělá ty skvělé sýry a možná by bylo dobré i to malé hospodářství s těmi dvěmi koňmi v prostřed království na východ od nás. Abychom měli jistotu, že se s klisnou nedostali přes hranici. A ty poštmistře pošli zprávu své sestře, co se odstěhovala do Ostrovního království. Pokud se nám nepodaří chytit zloděje co nejdřív, kdoví kdy a kde se kobyla objeví. Kdo může jet se mnou, toho uvítám..." chopil se František vedení.

Nikdo se s ním nepřel, všichni táhli za jeden provaz. Kromě poštmistra a sedláře ostatní počkali na Kučírkův povoz. Vzali sebou obecního drába Antonína Javůrka, aby zákonu učinili zadost a vyrazili na noční stopování. Jeli téměř celou noc po různých cestách, ale pořád se drželi na cestě, což nejspíš znamenalo, že klisnu o kus dál od samoty zloději přivázali k vozu a šla potom za povozem. Přesto, že byla noc, stopa se ve světle luceren a světel povozu
sledovala dobře. Ráno dorazili do Kocourkova. U vjezdu do brány města zaplatili 1 zlatý mýtného a sledovali stopu dál. Pomalu v raním světle mizela, ale přesto se podařilo ji dostopovat až k hostinci U chcíplého psa.

Byla to krčma snad desáté cenové kategorie, jedním slovem pajzl. Krčmář byl vydřiduch a šizunk, na kterého byl ve všech okolních královstvích vypsán zatykač za pančování pálenky a travičství. Fušoval i do bylinkářství a léčitelství koní. Tvrdil o sobě, že je zcestovalý a vyzná se ve východní medicíně. Zatím jeho kejklířství a lektvary stály nejednoho koně i vola zdraví a majitele nemalý obnos zlaťáků.... Jaký však krčmář, taková byla i převážná část jeho kunšaftů. Spodina a lůza města, mezi kterou se slušní občané báli vstoupit. Jako u každé městské zájezdní krčmy byly v zádní části stáje, v tomto případě polorozpadlé chlívy, které si název stáj dávno nezasloužily....

Naši přátelé nechali u povozu na stráži chalupníka Jakuba a po posledních zbytcích stop se přes zadní dvůr připlížili k chlívům. Zaslechli zbytek tohoto hovoru... 

"Takže chci to zlaté kopyto z té kobyly dolů."

"Ale pane vládní rado, to kopyto je přirostlé, můžeme tu kobylu jednoduše porazit a kopyto pak odříznout.."

"Ale kuš, myslel jsem, že dojdete k lepšímu řešení. Přece kopyta snad rostou, ne? Myslíš, že si nechám podříznout slepici, která nese zlaté vejce?"

"No mohly by se udělat nějaké ty uvolňovací řezy, sejmout kopytní stěnu kus pod korunkou a nechat to zase dorůst a pak by se to mohlo zase odříznout..."

"Výborně, věděl jsem, že na vás je spoleh.."

"A nebude jí to bolet?" ozval se známý hlas.

"Teď!" zazněl pokyn a naši přátelé podpořeni mužem královského práva vyrazili ze dvora.

"Všechno jsme slyšeli! Ševče, ty jsi se měl držet svého kopyta a ne krást koně, ty kryso!" zahulákal na strnulé postavy v šeru stáje rozčílený forman.

"Tys nás prásknul!" skočil po Tománkovi ctěný pan královský rádce. "Za to mi zaplatíš!" a chytil ševce pod krkem, takže ho málem uškrtil.

"Koukej ho pustit!" zastal se ho ranhojič Topinka.

Švec se snažil vykroutit a utéct ze stáje, ale narazil na drába Javůrka a ten ve vidině svého povýšení konal zatýkání ve velkém....

Jen Farele bylo všechno jedno a přehrabovala v polorozpadlých jeslích seno nevalné kvality.

A jak to bylo dál? Švec ve strachu o svůj život pověděl i to co nevěděl. Zejména díky jeho svědectví byla odhalena celá parta zlovilých královských rádců, kteří se nechali uplatit kopami ryb nejen kaprovitými, aby zákon upravili na míru jen jedné skupině živnostníků. Bylo přihlédnuto k jeho následné spolupráci a přiznání a na konec se o něj zasadili přátelé z Koníčkovy Lhoty, protože švec byl vlastně chudák. "Dvojitý agent a ani mu nevysvětlili, co je to antikoncepce..." zastal se otce početné rodiny chalupník Jakub. A tak nakonec švec skončil "jen" s veřejnými pracemi na královských cestách. Královská šatlava se začala plnit šizunky vyššího řádu. Středozemské četnictvo intenzivně vyšetřovalo a nakonec prokázalo vazbu mezi královským rádcem, několika jeho spřízněnci, Společenstvem královských podkovářů a vrchním ranhojičem. Zákon byl nakonec šťastně svržen a ve smyslu čestné hospodářské soutěže byla z něho vypuštěna stať, která obdarovala možností kopytních úprav jen osoby způsobilé dle určitého dodatku v nařízení, zato byla doplněna o možnost odsouzení kohokoliv za týrání zvířat, jehož úprava a ošetřování kopyt týráním skutečně jsou a potvrdí-li to dva na sobě nezávislí ranhojiči. Farela se vrátila k pastýřce Anežce dožít svůj zasloužený královský důchod a všechno vlastně dobře dopadlo.

A tak v malém království Středozemi s dvojocasou vydrou ve znaku nastalo zase období klidu a míru a lid se měl dobře až do příští novely nějakého zákona....

A zlaté kopýtko? Po velkém zatýkání ve stájích v krčmě U chcíplého psa samo od sebe z kopyta zase odpadlo. Bylo zařazené mezi důkazní materiály pro královský soud, ale jak už to bývá, než na to došlo, někdo ho prostě ukradl...

A zazvonil zvonec a pohádky je konec a pokud lidé dobří neumřeli, tak bojují s korupcí a s šizunky dodnes.