Prunus laurocerasus - bobkovišeň lékařská, střemcha vavřínolistá

Autor: Ing. Jitka Jiříková

Tato stálezelená keřovitá dřevina pochází z čeledi Rosaceae neboli růžovité a není naším domácím druhem. Avšak zejména v teplejších oblastech naší země je oblíbeným keřem pro tvorbu stálezelených živých plotů a je velmi častým doplňkem zahrad, parků a veřejné zeleně. Pěstování bobkovišní se u nás traduje již od středověku.

Tuto rostlinu zmiňuji proto, že obsahuje jedovaté látky jako například glykosid isoamygdalin, který se postupně rozkladem přeměňuje na jedovatý kyanovodík. Díky tomu je prakticky celá rostlina, zejména listí, jedovatá pro býložravce a člověka. Naopak bobule mohou bez následků požírat jen ptáci, pro které jsou chutné a nejedovaté. Příznaky otravy nejsou příliš specifické. Jedná se o průjmy, zvracení, závratě, bolest hlavy, zrychlené dýchání, únavu, ospalost až postupnou ztrátu vědomí.

Bobkovišně vzdáleně připomínají svým exteriérem rododendrony. Jejich velikost je odvozena od kultivarů, kterých bylo vyšlechtěno skutečně mnoho. Nejčastěji dosahují výšky 1,5 až 2 metry, ale velmi staré exempláře mohou výt vyšší. Stálezelené listy jsou poměrně velké, kožovité, šířku a přesný tvar ovlivňuje odrůda. Barva listů bývá sytě zelená a mají lesklou kutikulu. Již byly ovšem vyšlechtěny bíle panašované kultivary. Květy jsou drobné, bělavé, sestavené do hroznovitých květenství a po uzrání vytváří černočervené bobule.

Střemcha vavřínolistá je vyznavačkou polostinných stanovišť i když snáší i slunné stanoviště. Má ráda mírně vlhké a kyselé, propustné substráty a je vhodným podrostovým patrem pod vyšší stromy či keře. Jejím oblíbeným škůdcem je zejména lalokonosec stejně jako u rododendronů. V mrazivých zimách namrzá, ale velmi dobře obráží z kořenů.

V našich zemích nemá tendence ke zplaňování, ale v teplejších oblastech dokáže být i invazivní rostlinou. U nás její výskyt naštěstí limitují silnější mrazy, které bez zimní ochrany (přikrytí) často nepřežívá. Ovšem její oblíbenost je natolik vysoká, že na ní narazíte doslova na každém kroku. Proto pro ní platí stejné opatření jako pro pěnišníky a to, aby se zvířata a děti k ní raději nedostaly. Její jedovatost je sice o něco nižší, leč není zanedbatelná. Plochy osázené těmito keři raději vždy sklízíme na seno či na zelené a nenecháváme zde zvířata volně pást. Tato dřevina není chráněná a není ani nijak vzácná, proto získáme-li pozemek k využití pastevnímu, snadno se zlikviduje vykopáním.